Why do I fall asleep with the closed door

Pracovala jsem v nemocnici jako zdravotní sestra na dětském oddělení. Nebyla to nějak extra velká nemocnice, ale vždycky se do ní vešlo hodně lidí. Kapacita skoro 600 lidí se vždycky hodila při chřipkovém období, které začínalo každý únor. Jednoho roku byla chřipková sezóna extrémně silná, v nemocnici se hromadila spousta lidí. Překvapivě bylo ale více dětí než starých lidí, měly obrovské kruhy pod očima, vypadaly slabě, a když se jich člověk dotkl, i přes oblečení cítil ten příšerný žár.

Byla jsem na to, že byly děti z nemoci vyděšené, zvyklá.

Ale tahle chřipka byla úplně jiná.

Byla příliš silná. A když říkám silná, myslím tím, že horečka a zimnice budila děti ze spaní za doprovodu příšerného křiku kvůli nočním můrám.

Vždycky, když jsem měla noční, jsem si sedla k dětem s rouškou přes ústa a snažila se je uklidnit. Někdy to pomohlo, ale ve většině případů se už děti bály usnout. Nechtěly usnout a být, cituji, nechráněné..

Děti často ze spaní říkaly podivné věci, ale to byl jen vedlejší příznak silných horeček.

Vzala jsem vypitý čaj s trocha zbytky v hrnečcích, které tam zanechaly děti a odnesla jsem to pryč z jejich pokoje. Odšourala jsem se zpátky k recepci na dětském oddělení číslo dva a unaveně, skoro v polospánku, jsem se usadila do křesla. Nebyl tu nikdo jiný než já a moji malí pacienti.

Venku byla černočerná tma, jenom na nebi poblikávaly hvězdy a letadla, bloudící po obloze. Na okně se dělala jinovatka, prokreslující na okenní tabulce vrásky pomocí únorového mrazu.

Povzdechla jsem si, zachumlala jsem se do svého kabátu a vydala jsem se do kuchyně, abych si taky udělala čaj.

Na chvilku jsem se usadila do křesla s teplým čajem v rukou, ze kterého jsem čerpala teplo a zaposlouchala jsem se do zvuků spící nemocnice.

Kapající voda, poblikávání starých žárovek, těžký horký dech nebohých nakažených dětí…

Byla jsem dokonale sama. Sama se svými myšlenkami.

Trochu jsem se pousmála, protože to nebylo tak strašné.

Děti spí už vcelku klidně, já mohla jen sedět a nic nedělat, v lednici byl dostatek jídla v případě vlčího hladu, mohla jsem se hřát ve svém teplém kabátu a upíjet čaj-

Trochu jsem se zarazila a pořádně si svůj hrneček prohlédla.

Tohle nebyl můj hrneček. Tenhle hrneček byl z dětského oddělení.

Zděšeně jsem si uvědomila, že jsem si omylem vzala hrneček, ze kterého pilo jedno z nakažených dětí.

Vyskočila jsem rychle na nohy a vydala se do skladu léků. Už po pár minutách bezcílného bloudění skladem jsem začala pociťovat první příznaky. Klepající se ruce. Vzrůstající žár uvnitř mé hlavy a zároveň pichlavá husí kůže na povrchu celého těla. Vyděšeně jsem se rozhlédla po regálech, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout, kam jsem naposledy ty léky dávala. Hlava mě bolela příliš moc na to, abych mohla normálně přemýšlet.

Unaveně jsem se vrátila nahoru s nadějí, že jsem zapomněla nějaké léky na stole nebo v pokoji dětí s chřipkou.

Pomaličku, krůček po krůčku, jsem stoupala po schodech ze skladu, cítila jsem skřípající prkna pod mýma roztřesenýma nohama… Světla vycházející z venku, už tak blízko…

Poslední schod. Vyčerpaně jsem se opřela o svá kolena a pořádně se nadechla. Byla jsem jako v jednom ohni, jakoby někdo neustále přikládal dříví do pomyslného táboráku v mé hlavě.

Když tu najednou… jsem pocítila chlad.

Po celém těle se mi zježily chloupky, jakoby mi něco říkalo, že se blíží něco zlého.

Zamlžilo se mi před očima a já sebou trochu zakymácela, jen tak tak jsem se chytla rohu stolu, než jsem spadla na chladnou zem.

Pozvedla jsem hlavu a to, co jsem viděla, už nikdy v životě nezapomenu.

V chodbě, vedoucí k dětskému oddělení, začaly poblikávat žárovky. Jakoby ji začala pohlcovat neustále se rozrůstající se temnota.

A pak se v té temnotě zjevila ještě temnější postava.

Nebyl to člověk. Nemohl být. Byl jako přízrak, vznášel se nad zemí jako pára tak lehká, že se divíte, proč ji jemný vánek prostě neodvane.

Schovala jsem se za stůl a se zatajeným dechem jsem čekala, co bude následovat.

Černý stín plul vzduchem přímo k dětskému oddělení. Nahlédl do pokoje jednoho dítka, zdálo se, jakoby ho prozkoumával. Jakoby obhlížel situaci.

Jedna pohublá stínová ruka se dotkla kliky u dveří, ale ta se ani nepohnula. Dveře byly zavřené a temná postava s tím nemohla vůbec nice dělat.

A tak se stín vydal dál. Když objevil pokoj, jehož dveře byly pootevřené, vklouznul dovnitř tak lehce, že se to ani nedalo postřehnout. Přistoupil k posteli a sklonil se nad malého chlapečka, který v nemocnici byl již dva týdny a jeho chřipka ne a ne odejít.

Stín se nahnul k jeho obličeji a přejel mu rukou po hrudi, aby ho probudil. Klučina otevřel své unavené oči a podíval se rovnou do neviditelné tváře temné postavy. Jeho obličej ztuhl hrůzou, jen jeho ústa se otevřela, připravená k výkřiku, ale stín ho vzal svou temnou rukou pod krkem a začal ho škrtit.

Nebohý klučina se ho snažil odstrčit, držel se za krk a snažil se popadnout dech, ale bylo vidět, že už nemá moc sil.

Nechtěla jsem tomu jen tak bezmocně přihlížet, ale byla jsem paralyzovaná strachem. Pomalu jsem se zvedla ze svého úkrytu a vydala jsem se směrem k pokoji.

Nohy se mi třásly, ruce se potily, stejně jako zbytek těla a hlava se mi motala. Ale postupovala jsem dál, pomalými šouravými kroky jsem se přibližovala k pokoji nebohého klučiny.

Bohužel bylo pozdě.

Kluk bezmocně padl zpět na polštář s očima vykulenýma hrůzou.

Zděšeně jsem se podívala na postavu, sklánějící se nad ním.

Pozvedla ke mně hlavu a podívala se na mě svýma bílýma očima. Byly mrtvé.

 Nedokážu to popsat. Ale i přestože jsem věděla, že to něco tam stojí, že to tam doopravdy je, jsem měla pocit, že to není živé.

Už si nic víc nepamatuji.

Můj zrak se zamlžil a já padla na chladnou podlahu…

Už od toho zážitku uběhl týden To ráno po osudové noci mě našli, jak ležím na podlaze s jasnými příznaky chřipky a otřesem mozku. Klučina v tom pokoji umřel ve dvě hodiny v noci, podle lékařů na zanesené plíce a následné udušení.

Nechtěla jsem říkat nic o té postavě, co jsem tam viděla, dokud jsem neměla důkazy.

Projela jsem kamery v nemocnici a našla jsem jednu nahrávku, na které byla dokonale vidět.

 

 Ale každý, komu jsem nahrávku ukázala, i řekl, že je na ní jen postel s nemocným chlapcem.

A že tam bylo jasně vidět, jak se poté začíná dusit a drží se za krku ve snaze se toho zbavit.

Takže jsem radši nechala přesvědčování a stáhla se do sebe. Teď ležím doma a léčím se z chřipky nejlepšími léky, které jsem dokázala sehnat.

Jsem si naprosto jistá, že toho večera jsem viděla smrt.

Viděla jsem ji, protože jsem s nebohým chlapcem sdílela stejnou nemoc.

Takže jsem sdílela stejný zážitek.

A teď, když jsem sama doma a nemocná, radši zamykám dveře svého pokoje.

Protože někdy vidím za oknem temný stín, jak obchází můj dům a čeká na chvíli, kdy zapomenu zavřít dveře…

One thought on “Why do I fall asleep with the closed door

  1. Takovej ten pocit…Když jste skoro u konce, říkáte si: Chjo, tohle taky nebylo strašidelný…Než půjdu za pár hodin spát musím se podívat na nějaký obrázky potvor…
    A pak uvidíte poslední obrázek…Není strašidelný, to ne..Teda…Nebyl by, kdyby skoro ve stejné úrovni s levým okem nebyl ten malej výprsk černé barvy co vypadá jako ucho…A dodává té věci vzezření nějakého vyhublého vlkodlaka, nebo takové nějaké potvory… Vlkodlaci mě odjakživa děsili…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s