Dobrá víla

Před nějakou dobou jsem se začala fakt seriózně zajímat o Deep Web a jeho tajemství. Popravdě je tohle jedna z věcí, která mě doopravdy děsí, protože je narozdíl od Creepypast děsivá.

Deep Web samotný je část internetu, kam se dostanete jen s heslem – databáze, archivy, sklad informací z tajných organizací. Ale pak je zde Dark Web, který je ještě hlouběji. Lidé si často myslí, že je Deep Web plný věcí jako na Dark webu, ale to by byla naprosto příšerná představa.

Na Dark webu se totiž dají hledat takovéto věci:

– nelegální porno, drogy a zbraně

– nájemní zabijáci, hackeři a také únosci

– radikální náboženské organizace, často nabádající k vraždám a sebevraždám

– pokusy na lidech, stránky pro pedofily a zoofily

– návody k zabíjení, porcování lidského masa atd.

– crush porno (lidé si vyberou zvíře, třeba štěňátko, a potom za prachy říkají lidem, jak ho mají ve videu mučit, třeba po něm šlapou nebo ho rozřezávají)

– snuff filmy (videa, ve kterých je zachycena opravdová vražda člověka)

– red room

tumblr_nndsg6bi3e1qao0yto1_1280

Poslední zmiňovaná věc je jedna z legend internetu. Jde o místnost, kde se naživo vysílá záznam mučení a vraždy člověka. V souvislosti s tím mě napadl tento příběh, který sice podle mě není děsivý, ale mě samotnou znepokojilo, že něco takového se může doopravdy odehrávat.

Chtěla jsem tím poukázat, jak dokáže být lidská rasa neuvěřitelně zvrhlá.

Upozornění: I přesto, že se příběh jmenuje docela poeticky „Dobrá víla“, čtení není pro děti a slabé povahy


O maminku jsme s tátou přišli už dávno. Ona byla stejně jako on blázen do počítačů. Nikdy se ale nedostala na jeho úroveň, i když si to moc přála. Potkali se na vysoké škole a okamžitě se do sebe zamilovali. Tak mi to alespoň Tristan, můj táta, vyprávěl. Nikdy jsem ji pořádně nepoznal, a asi to bylo dobře. V pěti letech se dítěti dá lehce zlomit srdce.

Byl jsem malý kluk, lehký terč pro děti, které měly chuť někoho zmlátit, nebo mu vzít peníze, kterých jsem měl vždycky dost.  Pravidelně jsem přicházel domů s brekem, odřenými koleny a když jsem se snažil bránit, tak i s vyraženým zubem. Vrhal jsem se tátovi do náruče a brečel, zatímco si mě přitiskl na hruď a hladil mě ve vlasech. Pamatuji si, jak mě vždycky uklidňoval povídačkou o tom, že každý z nás má na světě svou dobrou vílu a že v ni stačí jen věřit a ona mi splní to, co si ze srdce nejvíc přeju. Odežene zlé lidi, odstraní šikanéry, vyřeší mé problémy. A já věřil. Moc jsem si přál, aby měl pravdu.

Děti, které mě šikanovaly, odešly na jinou školu, stejně tak učitelky, které mě neměly rády a schválně mi dávaly špatné známky či bezvýznamně kruté tresty. Všechno bylo snazší, když jsem věřil na svou dobrou vílu.

Táta se o mě dobře stará. Někdy až přehnaně. Když nesedí celé dny u počítače a nepracuje pro jednu IT firmu z domova, uklízí doma a vaří, ptá se mě na školu. Funkci mámy zastává skvěle, ale dělá to spíš kvůli tomu, že o mě nechce přijít. Zbyl jsem mu jen já.

Ano, snažil se najít si někoho nového, ale všechny více zajímalo jeho přecpané konto. Tristan to nevěděl, nechal se tolikrát oklamat, protože věřil v naději, a pak zůstal zase sám. Ženy poté zmizely jako pára nad hrncem.

Nyní je mi šestnáct. Moje přítelkyně, se kterou jsem chodil skoro dva roky, mě podvedla s mým nejlepším kamarádem. Dětská nevinnost byla společně s dobrou vílou v tahu.

                S povzdechem jsem sebou plácl na gauč a otevřel si vychlazenou plechovku Coly. Venku už se setmělo a mně se nechtělo nikam chodit, potřeboval jsem být nějakou dobu sám, jen se svými myšlenkami. Sledování pátečního opakování všech těch přiblblých seriálů se zdálo jako ideální zábava, díky které jsem mohl zapomenout na žal. V koutku mého oka se mihl Tristan, bral si z věšáku kabát a okolo krku si vázal šálu.

„Jdu ven s přáteli, jídlo máš v lednici,“ oznámil mi, ale já nijak nereagoval. Popravdě se mi ani nechtělo zvedat, byl jsem příšerně vyčerpaný.

„Tichý souhlas… Dobře.. Buď tu hodnej, ano? Vrátím se hodně pozdě.“

„Jasně jasně…“ zamrmlal jsem asi méně přívětivě, než jsem chtěl. Cítil jsem, jak je ze mě nesvůj. Radši si nazul boty a potichounku zmizel z baráku. Byl jsem sám.

Unaveně jsem přepnul na jinou televizní stanici, ale všechno se momentálně jevilo jen jako divná směsice hlasů a barev. Všechno to splývalo do neuceleného chaosu a mě z toho rozbolela hlava. Odvrátil jsem zrak a zadíval se na poličku vedle televize, kde jako pěst na oko zelo prázdné místo po rámečku s fotografií. Dřív se tam vyjímala Tristanova nejnovější přítelkyně Lilly. Vypadala nadějně. Nakonec se ale ukázalo, že stejně jako ty před ní chtěla jen peníze. Tátu to hodně vzalo. Viděl jsem, jak tu fotku vyhazoval a snažil se zadržet slzy plné smutku a rozhořčení. Po tolika zklamáních se mu ani nedivím.

Sledoval jsem dál televizi, ale stále ve mě zela ta tmavá díra, pocit toho, že mě někdo podvedl. Více než smutek mě přepadal vztek. Měl jsem hlavu přecpanou depresivními myšlenkami, chtěl jsem to ze sebe nějak vyhnat. A bylo vidět, že seriály mi v tom nepomáhaly.

Frustrovaně jsem vypnul televizi a šel jsem si pro jídlo. Jak jsem tak ale procházel chodbou, zaujalo mě světlo vycházející z tátovy pracovny. Už od útlého dětství mi říkal, ať tam nechodím, že tam pracuje s drahými programy, a že kdybych mu na to „šahal“, mohlo by se něco pokazit. Proto pracovnu zamykal, ať se dělo cokoliv.

Ale teď, po šestnácti letech, byla pracovna otevřená. Až moc lákavá nabídka. Nechal jsem jídlo jídlem a vyrazil směrem k pootevřeným dveřím. Vešel jsem do pracovny a prodral se hromadou krabic plných nových součástek do počítače. Na to, jak pečlivě se Tristan stará o dům, tu byl docela velký nepořádek.

Celá místnost se topila v temnotě, jen uprostřed na mě zářil ten monitor. Jakoby mě vyzýval, ať si sednu za klávesnici a začnu něco dělat. Jen pitomec by neposlechl.

Sedl jsem si tedy na židli před jeho „mazlíka“. Ze začátku jsem se v ničem nemohl vyznat, nicméně jsem po chvíli počítač s velkým úspěchem alespoň zapnul a na obrazovce se objevily již dříve otevřené záložky.

Když jsem se konečně na monitoru zorientoval a prohlédl si tátovu rozdělanou práci, zjistil jsem, že je tu něco… jinak. Ačkoliv na mě z první záložky hleděl text, který mi oznamoval, že se nepodařilo připojit k serveru, tohle nebyl klasický prohlížeč.

Tenhle se jmenoval Tor Browser a chvilku mi trvalo, než mi došlo, o co jde. Přes Tor se přece prohledává Deep Web.

Ztuhl jsem. Uvědomil jsem si, že to, co je přede mnou, je špatné, HODNĚ špatné.

Samotný Deep Web tvoří jen uzamčené databáze, kam se zkušený hacker jako můj táta dostane bez sebemenších potíží. V principu nic ilegálního. Horší je to, co se nachází pod ním.

Hlouběji v Deep Webu se ukrývá Dark Web. Na internetu jsem o něm přečetl spousty článků. Nikdy mi ale nepřišel skutečný, nevěřil jsem v něj. Možná jsem se tím jen chránil. Musím totiž zároveň přiznat, že něco uvnitř mě asi tušilo, že to není jen další pohádka pro malé děti.

Z přemítání mě vytrhl divný zvuk vycházející z druhé záložky. Položil jsem svou roztřesenou ruku na myš a pomalinku na záložku klikl. Objevilo se upozornění. Když jsem dočetl, co stálo rudým písmem na černém pozadí, ucítil jsem, jak mi v hrudi poskočilo srdce.

bbdeep-web2

Red room. Místnost, kde se odehrávají skutečné vraždy. Online.

„Někdo si ze mě střílí,“ říkal jsem si sám pro sebe. „Táta to sem určitě všechno narafičil, aby mě vyděsil. To je celý on.“

A tak jsem klikl na „VSTUPTE“, ve snaze dokázat, že se jedná jen o hloupý prank, a chvilku čekal.  Když se stránka konečně načetla, stálo na ní:

deep-webb2

Trochu jsem se zděsil. Dobrá víla? To sem určitě nastražil táta. Věděl, jak moc mám tu průpovídku o dobrých vílách rád. Oddechl jsem si, celá tahle věc se najednou zdála tak strašně banální. Ale děsila mě úspěšně, to musím uznat. Chtěl jsem tuhle blbost dotáhnout až do konce, Takže jsem vstoupil dovnitř.

Celá obrazovka zčernala a v prostoru chvíli jen tak poletovalo bílé kolečko, ukazující, že se cosi načítá. Napětím jsem skoro nedýchal. Nechtěl jsem si nechat ujít jedinou vteřinu téhle tátovy šílené hry. Když se ale obrazovka konečně načetla, napjatý úsměv na mých rtech okamžitě zamrzl.

Hleděl jsem na přenos z jakéhosi temného zašpiněného sklepení, uprostřed něhož seděla na židli připoutaná mladá žena. Na hlavě měla pytel, i přesto jsem ale slyšel, jak pláče. Tohle nebylo hrané. Tohle byla zkurvená realita.

Zrak mi padl na sloupec po pravé straně, kde jsem spatřil tabulku na chat a nad ní číslo. To označovalo počet sledujících. Polkl jsem. Byly jich tam skoro dva tisíce. Náhle do záběru vstoupila další postava. Nedokázal jsem určit, zda se jednalo o ženu, či o muže, v každém případě se však nejednalo o žádnou třasořitku, což naznačovala její svalnatá figura. Nešlo přímo o nějakého kulturistu, spíš šlo vidět, že má v pažích sílu.

Když se ten kdosi otočil směrem ke kameře, ztuhl jsem. Byla to žena. Její tvář se skrývala pod hrozivou latexovou maskou s úsměvem. Měla tričko s nápisem, jenž zčásti zakrývala kožená vesta, a tak nešel dobře přečíst. Z jejích tmavých, zelených očí jsem poznal, že se pod maskou usmívá.

„Vítejte, dámy a pánové, u své oblíbené noční show! Po týdnu jsem tu znovu a musím říct, že se za tu dobu sešlo dost zajímavých objednávek. Jak je ale známo, zvítězí vždy jen ta, která má nejvyšší cenovku,“ pronesla žena a prohrábla si své krátké blonďaté vlasy.

V chatu se začaly hromadit pozdravy ve všech možných jazycích, mezi nimiž jsem mimo jiné zachytil věty jako: „Konečně zpátky zlato,“ a podobně. Bylo to strašně bizarní. Vypadalo to jako začátek nějakého hodně divného streamovaného porna s BDSM podtextem. To z toho ale svým způsobem dělalo i docela zajímavou podívanou. Pohodlně jsem se usadil na židli a naplno se ponořil do děje.

„Dnes tu máme dáreček od našeho věrného klienta. Jeho pravé jméno samozřejmě zmiňovat nebudu. Vy ho ale určitě znáte pod nickem Tristan320.“

Trochu ve mně hrklo, když jsem si tu přezdívku spojil s pravým jménem svého otce. Uklidňoval jsem se, že je na světě přece spousta mužů, co se jmenují Tristan… Něco uvnitř mě říkalo, ať to okamžitě vypnu, že tohle není show pro mé oči. Ale něco temnějšího v zádi mé mysli šeptalo, ať ještě počkám. A já počkal.

Žena v masce jediným rychlým pohybem ruky strhla pytel z hlavy své oběti. Dost to se mnou zamávalo, když jsem v osobě přivázané na židli poznal Lilly, tátovu novopečenou ex. Byla vyděšená k smrti, vlasy rozcuchané a na těle stopy po škrábancích.

„Jak jistě víte, jsem vaše Dobrá víla,“ zamrkala moderátorka dnešní „show“ a ukázala prstem na nápis na svém tričku. „A jsem tu pro vás, abych plnila vaše přání.“

Postavila se za svou oběť a pohladila ji po vlasech.

„Lidé, které mi sem posíláte, vám ublížili. Zradili vás, opustili, možná okradli…“

Vzala Lilliiny vlasy do ruky a trhla s nimi tak, aby se jejich pohledy střetly.

„Tato mladá dáma podvedla jednoho z našich klientů. I přesto, že se o ni tááááák hezky staral, ona se zajímala jen o jeho peníze. A o neznámé muže v barech, s nimiž pak ochotně lezla do postele, jako kdyby najednou zapomněla, že je vlastně zadaná.“

Lilly zakňučela, když ji vlasy přitáhla ještě víc.

„Ublížila mu. A já, jakožto Dobrá víla, jsem povinna splnit klientovo přání a tu bolest jí vrátit.“

Najednou mi vše začalo až s děsivou lehkostí zapadat do sebe. Počet návštěvníků stránky DOBRÁ VÍLA se navyšoval.

„A protože prohnat člověku kulku hlavou je až příliš jednoduché a mučení je mnohem větší zábava, nechám teď na vás, ať mi v chatu posíláte své tipy. Máte dvě minuty. A jako vždy, tip s nejvyšší částkou vám vaše Dobrá víla vyplní.“

Chat začal šílet a číslo na počítadle prudce vzrostlo. Se zděšením jsem pozoroval, jak se v tabulce vedle chatu objevila přání s nejvyššími částkami.

„Provrtej jí hlavu vrtačkou!“ – 3500 $

„Uřež jí postupně všechny prsty!“ – 3125 $

„Vyndej jí oči!“ – 2850 $

„Odřízni jí kůži na obličeji!“ – 2710 $

„Páni, dneska jste kreativní!“ zasmála se Dobrá víla, když na notebooku položeném na stoličce pozorovala, jak jí před očima naskakuje přání za přáním. Po dvou minutách se chat uzavřel a objevil se vítěz.

„Prořízni jí břicho, vyndej kus jejího střeva a donuť ji ho sníst.“ přečetla konečného vítěze blondýnka v masce a podívala se na ženu vedle sebe, jež si právě i vyslechla svůj rozsudek.

Najednou sebou začala házet jako šílená, ze strany na stranu a trhat rukama, aby se dostala z pout. Řvala z plných plic:

„H-hele, byla to fakt sranda, super vtip, ale tohle je už d-dost úchylný…“

„Ale no tak, vtip není dobrý, pokud se nedotáhne do konce, včetně pointy,“ řekla s nezájmem Dobrá víla a rukou zajela do vnitřní kapsy své vesty, z níž následně vytáhla skalpel.

„PROSÍM, PROSÍM, MOC VÁS PROSÍM, NIKOMU NIC NEŘEKNU!“

„No to teda neřekneš,“ zasmála se blondýna a přistoupila k Lilly. Její další prosby ignorovala, rozervala jí tričko a prohlédla si ji. Tahle scéna mě na chvíli znovu přesvědčila, že se opravdu jedná jen o jakési divné porno, ale to trvalo jen do chvíle, kdy jí vrazila skalpel do břicha.

Zajela jím pomalu do břicha, jako by byla kůže a maso jen máslo. Z rány vytryskla sprška krve. Zděšeně jsem sledoval, jak se najednou na okraji rány objevilo něco bílého, co začalo pomalu stékat dolů. Když jsem si uvědomil, že to byl podkožní tuk, dalo mi dost práce, abych se na místě nepozvracel.

Ve chvíli, kdy jsem si vroucně přál, aby už bylo po všem, vzala Dobrá Víla oběma rukama za okraje Lilliiny kůže a prudce jimi trhla. Z jejího břicha se vyvalil vodopád krve. Udělalo se mi mdlo. Pod Lilly se tvořilo krvavé jezero a mně se naskytl pohled na její útroby, ve kterých divoce pulsovaly její tkáně. Bylo až děsivé, s jakým klidem blondýna strčila ruku dovnitř a odřízla kus střeva, který potom Lilly přistrčila k obličeji, zatímco ta sebou na židli škubala a řvala tak, že to bylo až nelidské.

Lilly se snažila dál křičet, z jejích vyřvaných hlasivek se však ozývalo jen tiché zachroptění ztrácející se v jejím hrdle. Chvílemi jsem si musel zakrývat oči, bylo toho až příliš moc. Zvlášť když jí po násilném přinucení pozřít svá vlastní střeva, z pusy začala téct krev a kusy potlačovaných zvratků. Z jejího břicha stále koukal kus střeva. Vypadalo to, jako kdyby měla uvnitř sebe vetřelce.

V jejím obličeji se zrcadlila neuvěřitelná bolest, její ret byl prokousaný od toho, jak se snažila uvolnit tlak při pociťování té nelidské agónie. Po bradě jí tekl čůrek krve, barvící její kůži do ruda. V jejím obličeji se zračila obrovská bolest. Její oči se zdály mrtvě, jako by byly ze skla. Její ruce pokrývaly rudé skvrny od toho, jak se snažila vykroutit ze svých pout. Ale něco strašného uvnitř mě si to celé užívalo. Něco uvnitř mě uspokojoval ten pohled, jak je někdo, kdo ublížil mému otci, mučen k smrti.

Žena v masce se s pocitem zadostiučinění znovu otočila k notebooku a vyhlásila další dvě minuty. Byl jsem na jednom ze tří účtů, které zde můj otec měl. Na každém několik tisíc dolarů. Jeden z nich jsem vybral a přihodil tak velkou sumu, abych byl první v pořadí. Po uběhnutí časomíry se blondýna podívala na moji zprávu a na chvilku ztuhla. Pohlédla do kamery a já měl pocit, že i přesto, že se na tuhle děsivou show dívá více než dva tisíce lidí, ona zírá přímo na mě. Začala číst.

„Jsem syn muže, který k vám poslal tuhle ženu. Jako dítě jsem byl šikanovaný a Tristan mi vždycky říkával, že na světě existuje dobrá víla, která mě zbaví každého problému. Celý život jsem to měl jen za průpovídku pro děti. Až teprve teď jsem zjistil, že skutečně existuje. Dám tisíc dolarů, když mi řeknete celou pravdu.“

Žena v masce se na chvíli odmlčela. Pak vyndala z kapsy ovladač a pronesla:

„Stream končí.“

Vysílání přešlo ve statické šumění. Obraz zmizel a společně s ním i celá stránka. Najednou se na obrazovce objevila Dobrá víla.

„Zdravím, Luku.“

Po páteři mi přejel mráz, ale nakonec jsem potlačil tu neodolatelnou touhu utéct a zavolat policii. Místo toho jsem třesoucíma se rukama vyťukal zprávu: „CHCI VĚDĚT PRAVDU.“

Dobrá víla přešla blíže ke kameře.

„Tvůj otec kdysi na Dark webu hledal jednu dosti specifickou službu. Já, jako jedna z mála, jeho dosti osobité požadavky splňovala, a tak si mě vybral. Platil mi za to, že vám pomáhám. Zabíjela jsem nepohodlné šéfy a učitelky, mučila ženy, které ho zradily…“

Vrhl jsem se ke klávesnici: „TO JSTE ZABÍJELA I DĚTI, KTERÉ MĚ VE ŠKOLE ŠIKANOVALY?“

Žena se nad touhle otázkou pousmála.

„Kdepak. Byla by jich škoda. To je, jako když po mně někdo při práci v Red Roomu chce, abych člověku vyřízla hlasivky. Není sranda, když nekřičí. A pomsta je o ničem, když se při ní jen stiskne spoušť.“

Zabodla skalpel do opěradla židle, hned vedle Lilly, která začala zděšeně kňučet.

„Dark web skýtá lidem mnohé. Od pokusů na lidech, po snuff porno. Pro děti je tu ale speciální místo.“

JAKÉ?

„Stránky pro pedofily.“

Hrdlo se mi stáhlo úzkostí.

„Copak? Myslel sis, že jsem jim jen pohrozila nožem a dala na zadek? Kdepak. Spousta lidí na světě se narodilo s předurčením nám sloužit. Ne všichni jsou si rovni. Nemyslím sexuální orientací, barvou kůže, pohlavím nebo náboženstvím. Mluvím o jejich povaze.“

Pohladila Lilly po hlavě.

PROČ TO DĚLÁTE? PROČ ZABÍJÍTE NEVINNÉ LIDI?

„Oh, já nezabíjím nevinné. To vy jste si na ně ukázali prstem. Ale neboj, na tobě vina nevisí. To na nich. Podepsali si vlastí rozsudek smrti tím, jak se chovali k ostatním. Nazvala jsem se Dobrou vílou, protože pomáhám ublíženým lidem zbavit se jejich bolesti tím, že ji vytvářím jiným. Těm, co nejvíc nesnášejí.“

Vytáhla skalpel ze židle.

„Jsem tady, abych vám ukázala dvě strany světa. Zde,“ ukázala na Lilly, „Máme první stranu. Ty zkažené svým chováním. A zde,“ ukázala na kameru, „Jsou ti zkažení svou myslí.“

Ruce se mi začaly klepat.

„A já jsem to, co vás pojí. Jsem vaše Dobrá víla. Bůh, co umožňuje kontakt mezi myslí a tělem. Vynáším ze dna vašich zvrácených myslí všechna ta nejtajnější přání a zvrhlé touhy, vykresluju je na tělo těch, co ubližují.“

Nadechla se.

„Celý svůj život jsem prožila jako ateista. Pak mi ale mi došlo, že Bůh existuje. Tady jsem jím já.“

Všechno potemnělo. Ozvalo se posměšné uchechtnutí Z obrazovky na mě hleděla moje Dobrá víla. Ta, co nade mnou celý život držela ochrannou ruku nasáklou krví.

„A co se dělá s Bohy? Co se dělá s Dobrými vílami? Prosíme je, aby nám splnili naše přání.“

Vzala Lilly za vlasy.

„Tak si něco přej.“

Z nějakého důvodu jsem se usmál. Přejel jsem prsty po klávesnici.

ANNA SMITHOVÁ, 3930 GREEN AVENUE, napsal jsem jméno a adresu své bývalé přítelkyně.

Dobrá víla se na mě podívala a já tušil, že se za maskou pousmála. Pak zamávala před kamerou skalpelem, jakoby v ruce držela kouzelnou hůlku.

„Zavři oči a mysli na svou Dobrou Vílu..“

12 komentářů: „Dobrá víla

  1. Kéž jsem si přečetl prvních pár vět, lekl jsem se, že to bude zase jeden z těch příběhů, kde autor o Dark webu nic neví a nakonec z toho vyleze nějaké zvěrstvo ale tohle jsem opravdu nečekal, při čtení to bylo opravdu děsivé a všechen ten popis byl 100% reálný. Tohle je opravdu Tvůj masterpiece. 😉

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s