Tatzelwurm

Hryzalo mě svědomí. V ruce jsem držela pomačkanou fotku mého osmiletého já a mého dědečka. Oba dva jsme se na obrázku usmívali, děda stál za mnou a pyšně mě držel za ramena. Držela jsem v ruce obrovskou rybu, co jsme společně chytili v jednom Alpském jezeru. Ten den bylo slunečno, po kopcích běhal osvěžující vítr a vzduch byl plný vůně jehličí. Od té doby už uplynulo dvacet let a já byla smutná. Duševně prázdná. Smutná z toho, že jsem ho za takovou dobu nenavštívila. On byl v velká část mého dětství. Dokud jednoho dne za záhadných okolností nezemřela babička a on se nezbláznil.

Teda alespoň tak to říkal můj otec. Děda, který v alpské chalupě pobýval s babičkou pouze přes léto, se najednou rozhodl, že se tam stěhuje natrvalo. Snažili jsme se ho zastavit, ale on byl pevně rozhodnutý, že to co řekl i udělá. Sbalil si s sebou jen několik základních věcí a s puškou na zádech nastoupil na alpský vlak a odjel. Už jsem ho nespatřila.

Jen jednou jsem se mu odhodlala napsat potají dopis. Ptala jsem se ho, proč odjel a jestli se někdy vrátí.

Jeho odpověď mě celý život děsila.

,, Je tu něco, co potřebuji zničit. Buď to zabiju já, nebo ono mě. Dokud tak neučiním, nevrátím se…“

Nevrátil se. Neodepsal na mé dopisy. A tak jedu za ním.

Vystoupila jsem z vlaku a podívala se na hodinky. Bylo pár minut po jedenácté hodině a na nebi se tvořily mraky. Další vlak se tu zastaví až zítra ráno. Neměla jsem moc času.

Pořádně jsem si nasadila na záda můj k prasknutí napěchovaný batoh. Uslyšela jsem tiché zapraskání v páteři. S neslyšným povzdechem a větrem v zádech jsem se vydala na cestu k chatě.

Byl už podzim, chladné poledne, nad zemí se vznášela mlha, přes kterou na mě ze stran doléhaly temné siluety stromů. Přitáhla jsem si popruh batohu blíž k sobě, v jedné ruce jsem stále svírala fotku. Bylo to jiné než tehdy. Nebylo to léto, kdy vzduch voněl jehličím, kdy byl slyšet ptačí zpěv a zurčení horských pramenů. Nesvítilo slunce, jeho světlo zahalovaly těžké bouřkové mraky, co čím dál více černaly a černaly.

Bylo dokonalé, děsivé ticho.

Ve spáncích jsem pouze slyšela tlumený tlukot srdce a vnímala křupající zmrzlou hlínu pod svýma nohama.

Ten pocit z dětství zmizel. Pohled na lesy překypující životem se teď zdál temný.

Žádný zpěv ptáků. Žádný zvuk.

Jakoby najednou všechno z nějakého důvodu utichlo. Jako když na jeviště přišla celebrita, vyslechla si svůj applaus a pak už jen všichni čekali, co udělá.

Jako když se lesem plíží predátor, proplouvající porostem jako duch, čekajíc, až se dostane do dobré vzdálenosti ke své oběti a…

Prudce jsem se otočila. Ale nic tam nebylo.

Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že si se mnou moje mysl jen hraje, ale já doopravdy něco uslyšela.

Kousla jsem se do rtu. Byla to jen nervozita, jen vzrušení z toho, že spatřím svého dědu.

Jen nervozita…

Nervozita.

Zrychlila jsem. Rázně jsem kráčela dopředu, snažila se co nejméně vyčerpat, ale stále jsem měla v hlavě ten zvuk. Pronásledoval mě.

Slyšela jsem lehké klouzání nějaké věci po zemi. Tiché syčení.

Vítr mi cuchal vlasy a hvízdal v uších, ale já to stále vnímala. Následovala jsem v paměti vyrytou cestu k chalupě. Za mnou se znova ozvalo zasyčení.

Když jsem spatřila dva zahnuté stromy, typické pro konec cesty u místa, ke kterému jsem mířila, začala jsem utíkat. Neohlížela jsem se, věděla jsem, cítila jsem, že tam něco je. Na nic jsem nečekala, rozběhla jsem se k chatě a bez zaklepání nebo jiného naznačení toho, že jsem tu, jsem vtrhla dovnitř. Dveře se samovolně otevřely a já vpadla společně s batohem dovnitř. Zabouchla jsem dveře a vyděšeně jsem vydýchávala svoji hrůzné myšlenky na to, že tam doopravdy něco bylo.

Shodila jsem ze sebe těžký batoh a rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem byla.

„Hansi?“ vyslovila jsem do ticha jméno svého dědečka. Ale nedostalo se mi odpovědi.

Uklidnila jsem svá rozklepaná kolena a vykročila jsem kupředu. Neslyšela jsem žádné cizí kroky, žádný zvuk televize nebo rádia, které si s oblibou pouštěl, když jsme zde před dvaceti lety s babičkou sedávali. Byla zde zima, žádné topení nebo spokojené praskání ohně v krbu. Bylo zde mrtvé ticho.

Jedno okno bylo otevřené a foukal skrz něj studený vítr, jehož vinou byly po celém pokoji rozházené papíry a kresby. Záclony sebou divoce mrskaly. Sehnula jsem se k jednomu papíru, které se pod náporem větru vznesl a zachytil o moji holeň. Vzala jsem ho do ruky a z jeho čistě bílé strany jsem přečetla dědečkovo písmem napsané jediné slovo.

Tatzelwurm

Při vyslovení jména zrůdy z alpských povídaček se mi stáhlo hrdlo. Moc dobře jsem věděla, co to bylo.

Otočila jsem papír na druhou stranu.

Byla to kresba.

18s3ibdw0mx3ojpg

Zděšeně jsem papír upustila na zem. Sledovala jsem, jak klouzavým pohybem padá k zemi. Pozvedla jsem hlavu a spatřila obrovskou nástěnku, pokrytou kresbami a fotkami. Důkazy z Alp i z celého světa o tom, že je to monstrum reálné. Kreseb a náčrtů…

tatzelwurm

Mé roztřesené ruce se dotkly fotky pořízené polarodiem. Mezi jehličím se leskl pár temných očí. A když jsem se podívala pořádně, rozeznala jsem rysy hadovitého těla.

Začala se mi klepat brada strachem. Potřebovala jsem najít důkaz o tom, že můj děda žije. Možná jen šel ven a zapomněl zavřít okno…

Pomalými, opatrnými kroky jsem se vydala po úzkých schodech do horního patra. Byl zde až hrůzostrašný klid a ticho. Prošla jsem první pokoj, ve kterém nic nebylo. A pak jsem přišla do druhého. Žádné známky po tom, že je tu lidská bytost.

Ale moji pozornost upoutala pootevřená skříň.

Věděla jsem, že bych tohle neměla, neměla bych lézt do věcí, které nejsou moje, ale tohle byla situace, kdy se to dá tolerovat. Otevřela jsem jedno křídlo skříně a podívala jsem se dovnitř. Nic tu nebylo, přestože byla skříň hluboká. Vkročila jsem dovnitř a něco zakřupalo pod mýma nohama. Sklopila jsem pohled a spatřila polorozpadlou mrtvolu v oblečení mého dědečka.

Z mého staženého hrdla se vydral přiškrcený vzlyk. Jeho lebce chyběl obličej.

S výkřikem jsem vyskočila ze skříně a zavřela její dvířka. S bušícím srdcem a klepajícíma se rukama jsem se sesunula k zemi.

On je mrtvý, on je mrtvý, on je mrtvý…

Přisunula jsem si kolena k tělu a začala se kývat sem a tam. Drmolila jsem si ta tři slova pořád dokola, dokud jsem si ten fakt neuvědomila. Tak hnusný, zdrcující a pravdivý…

Z totálního transu mě vytrhla jedna maličká myšlenka.

To co ho zabilo, je pořád venku.

Je to to, co mě sledovalo.

A v dolním poschodí je otevřené okno.

Trhla jsem sebou. Uslyšela jsem škrábání drápů na schodech a šustění hadích šupin.

Otevřela jsem oči a spatřila jsem, jak se ze schodiště vynořuje černá silueta…

4 komentáře: „Tatzelwurm

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s