Hopeless

Stay, you're not gonna leave me 
This place is right where you need to be 
And why your words gotta mean so much to them 
And they mean nothing to me 
So stay, you're not what you're hearing 
Cause I've been watching you changing 
And who said you're one in a million 
Anyway?

Octl se tam, kde si slíbil, že se nikdy neobjeví.

Studený vítr mu čechral vlasy a nutil ho zachumlat se do mikiny, i když moc dobře věděl, že ji už potřebovat nebude. Pod ním se otevírala nekonečná propast světélek a zvuků. Pod budovou bujel život, bylo fascinující přemýšlet nad tím, že každý člověk prožívá tento den jinak. Někdo právě ukončil svůj vztah, někdo našel lásku svého života. Někdo dostal životní příležitost a dostal nový dům, někdo byl vyhozen na ulici, kde je sám, bez pomoci, odkázaný na příspěvky laskavých kolemjdoucích. Někde v dáli se rodí nový život, někde zase vyhasíná.

Někdo se octl na pomezí těchto dvou končin a rozhoduje se.

Jen jeden krok a jeho život skončí. Pravděpodobně se jeho tělo zřítí na chodník pod ním, kousek od šťastného párů teenagerů a vedle osamělé babičky, která si zrovna vychutnává večeři.

Bude z něj jen krvavá kaše orgánů, jeho mozek, všechny vzpomínky, vědomosti a všechna tajemství, budou navždy ztracená. Představa toho, že takto zmizí ze zemského povrchu byla jaksi osvobozující. Představil si, jak z něj celá ta tíha psychické bolesti spadne a zmizí stejně jako vzpomínky na jeho život.

Přenesl svou váhu na druhou nohu a naklonil se přes hranu střechy. Ucítil závan vůně, kterou moc dobře znal. Byla to vůně dětství – špagety s boloňskou omáčkou, trocha bylinek. Máminy oblíbené červené víno. Její voňavka s vůní šeříku. Někde dole je asi malý kluk, stejný jako on kdysi býval a užíval si výjimečnou procházku po městě s jeho mámou. U srdce ho píchla závist, tak moc mu chyběly časy, kdy se nemusel o nic starat.

Opřel se rukama o betonovou zeď a stoupl si, aby se pořádně rozhlédl. Nechtěl tohle ale dělat dlouho. Nechtěl, aby ho zase chtěl někdo přesvědčovat k tomu, aby tohle nedělal.

Mobil, který měl v kapse u džín, vyndal a naposledy se na něj podíval. Projel pohledem zprávy a podíval se na poslední slova, která si s přítelkyní prohodili.

„Čekám na tebe doma, v kolik dorazíš?“

„Dneska se trochu zdržím. Nečekej na mě.“

Nic neví. Půjde spát, zaleze do postele bez něj a usne tak jako každý den. Když si vezme život, tak jako každý den se objeví na nebi Měsíc a hvězdy a jako každý den zase ráno vyjde Slunce.

Co by se změnilo?

Mobil položil na zídku a věnoval mu jeden poslední opovrhující pohled než udělal krok kupředu a zmizel ve tmě.


Nevěděl, co se stalo, ale byl si jistý, že to, co se před ním odehrává, je jeho pohřeb.

Bylo chladné ráno, po tichém hřbitově se rozléhala řídká mlha, ve které byly vidět temné obrysy náhrobních kamenů jako výstražné značky. Byl to smutný pohled. Všichni tady jednou skončíme.

Před ním byla udusaná hlína a pod ní bylo uloženo ve studené rakvi jeho ještě studenější tělo. Nikdo z přítomných mu nevěnoval pozornost, pravděpodobně proto, že je duch. Ale nebylo to takové, jaké si to představoval. Nelétal, nebyl průhledný a připadal si až příliš živý. A přece ho nikdo neviděl, nikdo neslyšel jeho povzdech. Přelétl očima lidi okolo čerstvého hrobu. Jeho máma, táta, přítelkyně. Dokonce jeho mladší sestra tam byla, vypadala vyděšeně a zmateně.

Včera tu její bráška byl a teď už tu není? Tati, kde je? Mami? Proč pláčeš?

Byli tam i lidé, které by v životě nečekal. Dávno zapomenutého dědu s babičkou. Kamarády, kterým ublížil tak moc, že se radši stáhl a už se s nimi nikdy nesetkal. Šuškali si mezi sebou.

Byl tak mladý.

Proč to udělal?

Měl těžké deprese.

A proč mu nikdo nepomohl?

Přišel kněz, i když všichni moc dobře věděli, že nebyl věřící. Že všechny tyhle věci nenáviděl. A přece přišel.

Vyblil do mikrofonu něco o tom, že Bohovy cesty jsou nevyzpytatelné a nechal k mikrofonu jít ostatní lidi. Nikdo nechtěl. Všichni jen mlčeli. Jako vždycky.

I když s nimi z hřbitova mířil domů, všichni mlčeli. Všichni koukali před sebe jako v transu, máma se křečovitě držela táty, který ji ochranitelsky držel okolo ramen a jeho malá sestra jen tiše šla a přemýšlela. Proč jí nikdo neřekl, kde je její bratříček?

Když přišli domů, běžela rovnou do jeho pokoje v naději, že ho tam najde, ale všechno, co tam našla byla prázdná postel. Umírající květiny na parapetu, rozečtené knihy, oblečení, na které usedal prach. Nikdo tu nebyl.

Zklamaně zavřela dveře a mířila za maminkou.

„Mami? Kde je David?“

Její zhrzená matka neodpovídala. Otočil se k ní táta a unaveně se přemohl k úsměvu.

„Bude teď dlouho pryč. Jdi do pokoje zlatíčko.“

Holčička vypadala ještě víc zmateně než předtím a na přání jejího otce šla poslušně do svého pokoje. Její bráška to všechno sledoval a bylo mu jí líto. Proč jí nic neřeknou? Měla by se dozvědět pravdu.

Jakmile se za holčičkou zavřely dveře, matka propadla v hysterický pláč. Schoulila se do klubíčka a popadala dech, snažila se přes zahleněné plíce od pláče nadechnout, ale čím víc se snažila, tím těžší to pro ni bylo. David byl překvapený. Jeho máma nikdy moc neprojevovala emoce. Ne, že by byla zlá, ale nikdy mu neřekla, že ho má ráda jen tak, jak to dělaly klišé mámy ve filmech. Nikdy ho, když byl malý, při ukládání do postele nelíbala na čelo a nehladila po hlavě. To samé otec.

Věděl, že je zklamal. Nebyl příkladný syn, nebyl ten člověk, kterého z něj chtěli mít. Věděl, že chtěli, aby byl jako ostatní kluci, aby chodil s přáteli na fotbal, aby hrál v kapele, aby dělal normální klučičí věci.

Místo toho psal. Místo toho, aby chodil na fotbal, chodil po psychiatrech. Bohužel, nikdo mu nedokázal pomoct.

Věděl, že je zklamal. Že si ulehčili. Byl ostuda rodiny.

Ale teď… teď ho oplakávali.

A teď je viděl, dva strhané lidi, kterým se splnila noční můra každého rodiče – přežili své dítě.

Táta se snažil být silný. Očekávalo se to od něj, byl teď jediný muž v rodině a musel se postarat o zhrzenou manželku, která mu teď brečí v náručí a ptá se ho na otázky, na které sám neznal odpověď.

Proč to udělal?

Proč nám nic neřekl? 

Proč proč proč….

Nevěděl proč. Spíše chtěl vědět jak. Jak jim to mohl udělat?

V koutku oka se mu zaleskla slza, ale tu ihned setřel. Nechtěl, aby ho jeho žena viděla slabého. Už si vyřvala hlasivky a jen chrčela do jeho hrudi, oči zalepené slzami a vlasy rozcuchané od snahy si je v záchvatu vzteku a smutku vyrvat. Nic z toho jí nedokázalo vrátit jejího syna.

„Kdybych mu alespoň předtím řekla, jak příšerně moc ho mám ráda…“


I will never.
Give up.
On you.
I see the real you.
Even if you don't, I do.
I do.

And i'll.
Show, you the road to follow.
I'll keep you safe untill tomorrow.
I'll pull you away from sorrow.

I see the real you.
Even if you don't I do.

Seděla na kraji postele a její dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej. Nebyla taková, jak si ji představoval, že bude, až ji opustí. Připadal si v jejím životě jen jako zbytečné závaží, jako koule u její nohy, která ji táhla dolů. Vždycky když ho přepadla deprese, ona byla u něj a utěšovala ho, ale on moc dobře věděl, že to dělala jen proto, že spolu chodili. Věděl, že tohle ze srdce nenáviděla. Že by chtěla mít normálního přítele, který by ji dokázal podržet, ale ne…

Musela mít tohohle narušeného idiota, který ji zničil život.

Myslel si, že jakmile se ho zbaví, bude štěstím ze sebe a půjde konečně ven mezi lidi. Najde si nové přátele, začne konečně žít. Bude zářit a usmívat se.

Ale tohle bylo něco úplně jiného.

Žádný úsměv. Žádná rozzářená očka plná života.

Už to bylo několik dní, co uběhlo od pohřbu a on byl u ní. Vždy perfektně upravené vlasy měla rozcuchané a slepené slzami, tělo zkroucené, drahý make up rozteklý od proudu slz. Vůbec nejí. Jen pije. Leží v posteli obklopená polštáři a dekami. Vylézá jen když si potřebuje odskočit. Vypadá jako bez života. Není schopná ani dojít do koupelny, aby se vysprchovala. Jen zde celé dny leží a snaží se potlačit slzy, které nakonec přijdou.

Vždycky přijdou.

V životě ji neviděl tak smutnou. Byla vždycky tak plná života, neustále se usmívala a teď, když jí měl začít nový lepší život, leží tady plná emocí a přitom tak mrtvá.

Proč není šťastná, že jsem konečně pryč?


You’re too mean
I don’t like you, fuck you anyway
You make me wanna scream at the top of my lungs
It hurts but I won’t fight you
You suck anyway
You make me wanna die, right when I

When I wake up I’m afraid
somebody else might take my place
When I wake up I’m afraid
somebody else might take my place
When I wake up I’m afraid
somebody else might end up being me

Čajovna, do které tak rád chodil s přáteli se po jeho smrti vůbec nezměnila.

Pořád tam byly ty nízké stoly, ke kterým se muselo klekat jako v Japonsku, pořád tam byly ty smetanově bílé závěsy, přes které sledovali dešťové kapky, stékající po okně při divokých bouřkách. Pořád tam byli v celé sestavě, na tom stejném místě, ale tentokrát se nikdo neusmíval. Nikdo nedělal vtipné poznámky, nikdo nemluvil.

Nechtěli mluvit.

„Jako obvykle?“ přišel k nim majitel čajovny s milým úsměvem na tváři, který rozpoznal jejich obličeje.

„Jako obvykle… ale bez toho černého čaje.“

„Proč? Někdo má zažívací potíže, huh?“ snažil se je trochu rozveselit, ale z jejich pohledů poznal, že jeho poznámky jsou nemístné. Radši si objednávku zapsal a odešel. Dívka na kraji skupiny popotáhla a objala svá kolena, aby se přestala třást. Její přítel ji objal okolo ramen a přisunul si ji k sobě. Cítil, jak se klepe.

„Co… um… co se  mu přesně stalo..?“ zeptal s třetí člen po chvilce ubíjejícího ticha, kterým se sem tam mihl tichý vzlyk.

„Měl psychické potíže..“

„A.. to mu došly prášky nebo..?“

„Přestaly fungovat.“ řekla tiše dívka a zabořila svůj obličej do dlaní, aby skryla slzy. Její přítel ji objal pevněji a naznačil druhému hochovi, aby nekopal do vosího hnízda. Sám viděl, co to s ní dělalo.

Byli skvělá parta. Chodili spolu úplně všude, hlavně sem, na místo, kde se poprvé setkali a dali dohromady. Byli jako rodina. David ty tři zbožňoval. Ale jednoho dne se v čajovně objevil jeden jistý kluk a začal se s nimi bavit. Byl Davidův naprostý opak. Nebyl tichý a odměřený jako on, neustále se smál a předváděl se před nimi. Samozřejmě v tom dobrém. Nikoho neurážel, ale David měl stejně pocit, že ho chce od nich odstřihnout.

Chtěl ho vystrčit z party a zaujmout jeho místo.

Tohle byly věci, které ho často držely vzhůru dlouho do noci, do jeho mysli se pomalu ale jistě vkrádaly ty dvě zrádná slova.

Jsi nahraditelný

Byl čím dál víc uzavřenější, sledoval, jak se nový člen baví s ostatními, kteří o něj moc nejevili zájem. Samozřejmě si ho všímali, ale on cítil, že je něco špatně. Cítil, že ho tu nechtějí. Chtěl se zapojit do konverzace, ale vzdal to předem. Věděl, že by to stejně nemělo cenu.

Ozvaly se kroky na schodech a všichni se ohlédli. Byl to „nový člen“ a usmíval se.

Parchant jeden, pomyslel si Dave v duchu.

Jak bude rád, až zjistí, že je v tahu a on bude mít volné místo v partě.

„Nazdar lidi, kde je David? Má mít další týden narozeniny, nesu mu ty lístky na koncert, který jsme mu domluvili. Já jedu další týden do Itálie, a když tu nebude, však víte. Dáte mu to?“

No jistě. Vychloubání o dovolené, to je mu podob- počkat. Lístky?

„Hele… teď ne.. prosím..“ ukázali oba dva kluci na dívku v rohu.

„Co se jí stalo?“

Chvíle ticha.

„Hej… co se stalo?“ Jeho nervozita viditelně rostla.

„Ty to nevíš? David… on…“ udělal se jednomu z nich knedlík v krku. „Spáchal sebevraždu.“

Nastalo ticho. Něco uvnitř nového člena se zlomilo. Bylo mu to vidět na očích. Bylo vidět, jak ten plamínek pohasíná, je slabý a slabší, až zmizí úplně.

„Panebože…“


A když Dave přišel domů za svoji rodinou a spatřil mámu obklopenou stejnými prášky, jako byl on...

Když viděl tátu, jak chodí na terapie...

Když spatřil malou sestřičku, jak každý den chodí do jeho pokoje a marně ho hledá...

Když spatřil své přátele utápějící se v alkoholu...

Když spatřil, jak se jeho přítelkyně oběsila, protože nechtěla žít život bez něj..

Uvědomil si, že sebevražda smutek neukončí. Jen ho přenese dál.

 

23 komentářů: „Hopeless

  1. Panebože.. Já.. Já ti strašně moc děkuji za tenhle článek. Nechci o tom moc mluvit, ale už po dlouhou dobu jsem psychicky v hajzlu a jako každou noc jsem dneska nemohla usnout, tak jsem se přišla podívat na tvůj blog a.. Na sebevraždu myslím pořád, přemýšlím nad tím co by se změnilo a pořád mi v hlavě zní „You are worthless“.. Tenhle článek ve mě probudil strašně moc emocí, pocitů a pochopení. Všechny ty situace, když si je přiřadím ke svýmu životu.. Prostě ti děkuju. Nejspíš jsi mi zachránila život. Znám tě už skoro rok, vím, jak jsi úžasná, mám tě hrozně ráda, ale nikdy bych nečekala, že mi až tak moc pomůžeš.

    To se mi líbí

  2. Jackie, nevím, zda odpovíš, či ne, prostě budu ráda…když si to jen prečteš.
    Jsem 14ti letá dívka.
    Pamatuji si, jak jsem jako osmiletá holčička plakala, když mě má matka srazila k zemi, dala mi pohlavek. Pamatuji si, jak jsem popotahovala, když jsem psala dopis na rozloučenou a pak si otevřela okno a klekla si na parapet. A taky přemýšlela, zda mě pád ze třetího patra zabije, nebo ne. Vzdala jsem to a co víc, se o to. Už NIKDY.
    Ale deprese, pokud přijde, tak prostě přijde.
    Přišla v šesté třídě. Měla jsem Skype a pamatuji si, jak jsem napsala status. Přímo tenhle status.
    „Někteří lidé se bojí smrti. Já bych byla radši, kdybych hned teď zkapala.“ Zemřela..? Už nevím co tam bylo, každopádně, něco v tomhle smyslu. Byla jsem tak strašně ponořená v depresích, že mi bylo všechno jedno.
    Ale nejvíc mě dorazila věta mé spolužačky druhý den ve škole. Ona vedla dokonalý život, bydlela ve vile a starosti? Nedovedu si představit, že by o to slovo jen zavadila.
    Ale fajn, přišla k mé lavici, odtáhla si mě stranou a řekla něco ve smyslu:
    „Promiň, ale jak jsi včera napsala ten status na Skype…Můj táta řekl, že nejsi psychicky v pořádku. Nesmím se s tebou bavit. A ani ostatní se s tebou nechtějí bavit.“
    Nikdo se mě nezastal. Všichni se na mě koukali jak na vraha. Nikdo mi nepřišel pomoct. Nepřijde. Věděla jsem to, když jsem s pláčem probrečela první hodinu. I druhou.
    Nevím zda na to všichni zapomněli, každopádně mi to nikdo nepřipomněl.
    A doufám, že nepřipomene…
    Teď se mám snad ještě hůř. Nevypadám tak, nechávám se tak, ale své pravé city schovávam za maskou „chytré bláznivé holky“. Haha, chce se mi smát…
    Často si pohrávám s myšlenkami na sebevraždu. Chyběla by jsem někomu? Kdo všechno by mě pomlouval (a že mě pomlouvají i za živa, o tom žádná), kdo všechno by vůbec přišel?
    Naživu mě drží snad jen má kamarádka, rodina a online hra. Zní to divně, ale od reality mě drží tahle hra. Díkybohu…
    Teď jsem si přečetla tenhle článek. A rozbrečela jsem se. Jestli se někdy zabiju…nebude to dnes, ani někdy v brzké době. Jen díky tobě. A kvůli tobě, tvým článkům, tvým pocitům, které mi dáváš, byť mě neznáš, mě držíš naživu, Jackie. Děkuju ti.

    Omlouvám se za chyby, ale musela jsem ti to říct. Ty jediná mě můžeš pochopit…bez toho, aniž bys mě odsoudila, jako jiní lidé, které znám. Děkuji.

    To se mi líbí

  3. Docela mě děsí to že se jmenuju jako hlavní hrdina a mám i podobné stavy jako on, ale tenhle příběh mě donutil se nad sebou víc zamyslet, díky za něj.

    To se mi líbí

  4. Jak pravdivé. Jak bolestivé. Skvělá práce, Jackie. Hlavně, se prosí Ty nezabíjej..

    Ale.. On je rozdíl v tom se zabít kvůli tomu, zsa chceš ukoncpit smutek, nebo život..

    To se mi líbí

  5. Pekný príbeh len čo je pravda. Len dúfam že po tvojom ozaj krásnom diele „tiché války“ tu týchto príbehov o sebevražde nebude pribúdať viac a viac, lebo tade cesta nevedie.

    To se mi líbí

  6. Dříve jsem tvůj blog na blog.cz pravidelně sledovala, byla jsem blázen do creepypasty, zbožnovala jsem tvůj blog, sdílela tě lidem. Byla jsi ta, u které jsem zjistila co to vůbec creepypasta je. Uběhlo pár měsíců. Dnes jsem našla jeden komentář na jedné stránce, odkazujíc na nějaký příběh. Řekla jsem si: Přečtu si to, nemám co dělat. Najednou mi došli, že ten název mi přijde povědomý, a během zlomku sekundy jsen si vzpomněla. Tak jsem četla. Neskutečně mě to zasáhlo. Teď tu brečím jako už dlouho ne. Dobrá práce. Vážně. Znovu tě začnu číst a sdílet. Zasloužíš si to. Sice jsem pouze jedenáctiletá tlustá otaku podivínka, co váží 70 kilo a je terčem posměchu, ale máš můj respekt. Pokračuj ve své úžasné práci.

    To se mi líbí

    1. Kéž by pro mě někdo po smrti taky alespoň plakal. Teď mě jedna osoba nevědomky udržuje naživu, ale co po tom… až mě opustí a nevědomě spustí řetězovou reakci?

      To se mi líbí

  7. Ayume: já jsem na tom podobňe až na to že jsem neměl Skype. Takže ta část se Skype u mňe není. A nevím už proč ale chťel jsem se zabít tím že mňe ušlape k smrti koza. 😀 Pamatuji si jak se mi mamka smála když jsem jí to řek… (i s tou kozou).

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s