Teeny Tiny

 

Když jsem byla malá, máma mě vždycky držela a říkala věci jako

„Oh Katie, vejdeš se mi perfektně do náruče! Jsi tak malinká!“

Milovala jsem to. Zahřívala mě a objímala, byl to tak krásný pocit. Vždycky jsem šla za mámou, když jsem byla smutná nebo vystrašená. Ona mě vždy objala a posadila na klín, říkala „Copak se stalo maličká?“. Mohla jsem jí říct, co mě rozčílilo a ona se o mě dokázala vždycky postarat.

Nejživější vzpomínku, kterou mohu z paměti vydolovat, byla ta na den, kdy mi bylo čerstvě 10. Bylo to na party, která ani nebyla kdoví jak skvělá. Nebylo to dárky, které stále mám, ale bylo to momentem, kdy mě máma vzala na svůj klín se slzami v očích a podívala se na tátu.

„Z Katie se stává velká holka, co?“

Nepamatuji si, co řekl táta, ale nebylo co zapírat: už jsem nebyla její maličká holčička.

V deseti letech jsem měla okolo 147 centimetrů a vážila asi 45 kilogramů. Rostla jsem rychle. Oba moji rodičové byli vysocí. Pamatuji si, jak jsem byla vystrašená. Furt jsem se zvětšovala, když mi bylo 11, měla jsem 157 centimetrů, 54 kilo a začaly mi růst prsa. V těchto chvílích, když jsem byla smutná, za mnou přišla máma a objala mě, šeptala mi do ucha, že to bude dobré, ale bylo to jiné. Nekolébala mě. Neměla mě ne svém klíně. Bylo to tak chladné a neosobní, i když jsem se doopravdy tak necítila. Chtěla jsem si s ní být prostě jen tak blízká, jako když jsem byla malá. Tak jsem se rozhodla, že zase budu maličká holčička.

Máma si toho začala všímat, když jsem od sebe začala odstrkovat talíř a dávat hromádky nedojedeného jídla na stranu, aby to vypadalo, že jsem toho snědla více, než tomu bylo doopravdy.

„Rosteš holka,“ řekla mi mile, ale pevným hlasem. „Musíš jíst.“ 

Nemohla jsem opustit stůl dříve, než jsem všechno dojedla.

Ten stejný večer jsem ležela na posteli a koukala do stropu, cítila jsem jídlo, jak se líně válí v mém žaludku. Mámina slova „Rosteš holka“ se mi honily v hlavě a rezonovaly jako ozvěna, cítila jsem se tak zle, že jsem musela utéct do koupelny a vyzvracet se. Byla jsem doopravdy ráda, že mám svou vlastní koupelnu hned u svého pokoje, takže mě nikdo neslyšel. Když jsem přestala, cítila jsem se mnohem lépe. Dokonce lehčí a menší.

Máma byla tak šťastná, když mě viděla, jak jím normálně. Bála se, že jsem dostala chřipku, a tak když mě viděla, jak se vracím ke svému starému já, všechny její obavy se rozplynuly. Naštěstí neviděla, jak chodím poté do koupelny a v úkrytu za zvuky proudící vody zvracím. Tohle jsem dělala každý den po několik let.

Smutnou pravdou je, že i když jídlo vyzvracíte, neztratíte moc váhy, popravdě ji spíše naberete. Samozřejmě, že jsem se tím zbavila toho, co jsem snědla, ale alespoň dvakrát za týden jsem jen ležela na posteli, přejížděla prsty po mých klíčních kostech a žebrech, přemýšlejíc nad jídlem. Něco uvnitř mě se vždy zlomilo a najednou jsem běžela k lednici a cpala do sebe jídlo, dokud jsem se necítila na prasknutí. A poté jsem se unaveně vydala nahoru po schodech do své postele. Kalorie po kalorii, po těch nočních nájezdech, které jsem dělala dvakrát za týden, jsem jedla více než kdybych byla zdravá. Ale já nežila zdravě. A nikdo to nevěděl.

To vše se dělo i těch pár měsíců poté, co jsem se dostala na vysokou školu. Měla jsem 180 centimetrů a 79 kilo. 17 let. Na světě neexistovala věc, kterou bych nenáviděla více, než své tělo.

Byla jsem stále osaměla a snažila jsem se na to nemyslet. Rozhodla jsem se, že si najdu práci. Když jsem řekla máme o nové pozici na místě, kde se recyklují staré nemocniční zařízení, byla doopravdy pyšná na to, že přebírám iniciativu. Byl to hořkosladký pocit; věděla jsem, že mě začala vnímat jako dospělého člověka. Ne jako její malou holčičku. Připadala jsem si, že jsem selhala.

Místo, na kterém jsem pracovala, demontovali velké mašiny z nemocnic a používali a prodávali jejich součástky. Byla jsem na recepci. Zvedala jsem telefony a pomáhala s dodávkami. Lidé, se kterými jsem pracovala, byli doopravdy skvělí a po pár týdnech mi dokonce dali klíče, abych mohla chodit do práce dříve, mohla jsem tak rychleji připravit kávu a papíry na práci všechny ihned vytisknuté. Jeden večer, kdy už všichni odešli, jsem se vrátila a vlezla dovnitř. Stále se cítím hrozně kvůli tomu, že jsem zneužila jejich důvěru.

Po pár dnech přivezli spolupracovníci starou mašinu. Všichni na sobě měli masivní rukavice a dýchací přístroje. Když byli s prací hotoví, zeptala jsem se jich, co to bylo. Údajně to bylo něco, co v nemocnici používali na radioterapii pro lidi s rakovinou. Moc jsem o tom nevěděla, ale našla jsem si to doma na Wikipedii, něco málo si o tom zjistila a dostala nápad.

Když jsem toho večera vnikla dovnitř, všude bylo prázdno. Našla jsem zkratku k té mašině a obhlédla ji. Většina z toho byla rozmontovaná. Ale já jsem hledala něco specificky označeného, uzavřené v masivním olověném kontejneru. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se k tomu dostala a odkryla to. Olovo je fakt těžké! Ale poté, co jsem se s tím pořádně zapotila, jsem spatřila něco jako kovové kolo. Vzala jsem to do ruky, roztočila mechanismus a tím se mi otevřelo malé okénko na přední straně. Uvnitř bylo zvláštní modré světlo. Podívala jsem se blíže. Nic než modré světlo. Bylo to pravděpodobně to, kvůli čemu jsem přišla.

Vzala jsem si tu věc domů a zavřela se ve svém pokoji. Snažila jsem se tu věc otevřít vrtačkou, ale vypadalo tom že to bylo uzavřené zevnitř. Začala jsem být frustrovaná a roztočila mechanismus, čímž jsem otevřela okénko s modrým světlem a začala do toho vrtat. Vypadly z toho nějaké měkké modré věcičky. Hodně se toho zničilo, když jsem do toho zasáhla vrtačkou a když jsem to otočila vzhůru nohama, vypadly z toho na stůl další kousky. Teď jsem si mohla prohlédnout, jak hezounké to bylo. Bylo to jako světélkující kusy modrého jílu a písku. Shromáždila jsem si toho co nejvíce, abych to mohla později použít.

cesium

Jedna z věcí, kterou jsem se dozvěděla o radioterapii, byla ta, že to ty nebohé lidi s rakovinou dělalo doopravdy hubené. Naprosto ztratili svůj apetit. Nemohla jsem tomu uvěřit. Má chuť na jídlo byla vždy obrovská a neukojitelná. Neustále jsem si říkala, že s tím musím být opatrná, protože kdybych schytala příliš radiace, já sama bych dostala rakovinu. Vzala jsem si ždibec modrého jílu a dala si ho do pusy, zapila jsem to obyčejnou vodou. Když to mnou postupovalo, cítila jsem, jak je to teplé, i když byla ta voda celkem studená. Od té doby, co jsem se vrátila z toho místa, kde jsem to sehnala, cítila jsem se tepleji. Útulně. Jako štěňátko pod dekou.

Té noci jsem se vzbudila upocená tak, jako nikdy v životě. Postel byla naprosto mokrá. Hnus. Voda nebyla zrovna to, čeho se mé tělo potřebovalo zbavit, ale lepší něco než nic. Dala jsem si sprchu, vyměnila povlečení a vrátila se do postele. Trochu mě bolel žaludek.

Když jsem se ráno probudila, stále mě bolel a párkrát jsem zvracela. Ale neměla jsem vůbec hlas. Jen tento pocit brzy zahnal bolest břicha. Nepotřebovala jsem jíst! Máma se mě zeptala, jestli jsem si minulý večer vzala zbytky od večeře, ale zalhala jsem jí a řekla, že jsem si s ostatními dala pizzu. Nenávidím lhaní mámě, ale nechtěla jsem, aby se strachovala. Nepotřebovala jsem jí říkat, že nejsem hladová. V práci mašinu demontovali a začali prodávat součástky. Dala jsem si záležet na tom, abych dala kontejner zpět na místo tak, jak tam byl předtím. Nikdo se nekoukal, jestli je ten malý váleček stále uvnitř.

Několik dalších dní bylo bezproblémových, až na zhoršující se bolesti žaludku a nutkání zvracet asi jednou nebo dvakrát za den. Od té doby, co jsem tu „medicínu“ snědla, jsem skoro vůbec nic neměla v puse. Když už jsem skoro omdlívala na nedostatek jídla, dala jsem si jablko nebo jogurt bez tuku a byla jsem v pohodě. Stále jsem se potila.

Když jsem se dostala na váhu, ukázalo mi to 76 kilo.

Po týdnu užívání radioaktivního jílu můj žaludek začal doopravdy hodně bolet. Přestala jsem zvracet, ale začala jsem mít potřebu chodit na toaletu. Šla jsem a bylo to příšerné. Bylo tolik- Byla jsem šokována. Zřejmě jsem toho snědla a držela v sobě více, než jsem si myslela. Šla jsem na váhu a číslo na ní mi vykouzlilo úsměv na tváři.

73 kilo.

Po pár dnech mi jeden nebo dva lidé dokonce řekli, jak hezky vypadám. Ptali se mě, jestli jsem náhodou nezhubla. Přitakala jsem, ano, asi pár kilo. Rozzářila jsem se. Celou mou pubertu jsem nedělala nic jiného než rostla. A teď jsem se konečně dala na cestu k tomu, abych byla zase malou holčičkou. Popravdě jsem se necítila moc dobře. Neustále mě bolelo břicho a nutilo mě to běhat na toaletu. Zjistila jsem, že jsem se konečně začala zbavovat extra tuku.

71 kilo

Po asi deseti dnech užívání medicíny jsem stála ve sprše a zděšeně zírala na to, jak mi vypadávají vlasy. To bylo zlé. Hodně, hodně, hodně zlé. Přestala jsem si mýt vlasy šamponem a jen je omyla vodou. Vylezla jsem ven a jen si fénovala hlavu, protože jsem se bála, že kdybych se vlasy snažila vysušit ručníkem, mohla bych si jich vytrhnout více. Když jsem setřela ze zapařeného zrcadla kapky, spatřila jsem asi 5 centimetrů velký červený skalp nad mým levým uchem. Snažila jsme se to zakrýt vlasy z druhé strany, ale jen jich více vypadlo. Musel to být nutriční deficit z toho jídla, které jsem do sebe nedostala. Dala jsem si na hlavu kšiltovku a oblékla se. Když jsem si čistila zuby, všimla jsem si v umyvadle trocha krve. Zapsala jsem si, abych si po práci zašla pro nějaké multivitaminy.

Další den jsem se nesprchovala, protože když jsem se ráno vzbudila, na polštáři byl chomáček vlasů. Už mi na hlavě byla vidět holá místa. Vypadalo to bolestně, ale ve skutečnosti jsem to ani necítila. Od té doby, co jsem byla mimo práci a zůstávala doma, jsem si hledala nutriční deficity, které mohly za to, že mi vypadávají vlasy a dásně krvácejí. Většinou tam bylo připsáno, že se to dá zachránit multivitamíny, takže jsem si nějaké sehnala, dala si bezpečné množství a dál se nestrachovala. Během 15 hodin jsem musela jít do koupelny pětkrát. Když jsem tam šla naposledy, trpěla jsem závratěmi a byla jsem příšerně žíznivá. Zvážila jsem se před tím, než jsem se napila vody a dala si další medicínu.

68. Ta věc mi pomohla zbavit se 11 kil za méně než 2 týdny.

Máma mě další ráno objala před tím, než jsem šla do práce. Přejela rukou po mé páteři a všimla si, jak jsem zhubla.

„Pamatuješ si, jak jsem ti říkávala „maličká holčička?“ Ty dny mi chybí, ale stále tě miluji, i když si takhle vyrostla.“ pustila mě.

Zaplavila mě bolest, nevolnost a zoufalství. Závratě se bez varování vrátily v plné síle a já se svalila na chladnou kuchyňskou podlahu. Spadla mi čepice a já si jen mlhavě přes rozmlželý zrak a točící se hlavu pamatuji, jak máma zalapala po dechu.

„Katie, co se ti stalo s vlasy?“

Vyzvracela jsem se na podlahu. Všechno byla krev. Omdlela jsem s křiky mé mámy, ztrácející se v temnotě.

Nevím, jak dlouho jsem byla v nemocnici. Nebyla jsem naprosto v bezvědomí, ale vše, co si pamatuji, bylo to, že použili drogy na to, aby mě vzbudili. A pak obraz doktorů s „plynovými maskami“, stejnými, jako měli lidé u nás v práci, říkající bezvýznamná slova jako „cesium“, „loupající“ , „šedá“, a nemysleli tím barvu.

Dnes se nemohu hýbat ani mluvit, na psaní používám tuhle cool klávesnici, která vybírá písmena podle pohybu vašich očí. Brzy zemřu. Není na mě hezký pohled. Opadaly mi všechny vlasy. Odpadla mi i spodní čelist. A kůže.

Doktoři mi dávají prášky, které mi pomáhají zvládat bolest. Ptali se mě, jestli na mě mohou vykonat nějaké testy a experimenty, aby mohli pochopit účinky radioaktivní medicíny na lidské tělo. Představte si, že tu byl před pár lety muž jménem Hiroshi Ouchi, který měl stejnou úroveň ozáření a stala se mu podobná věc. Říkají, že to pomůže ostatním lidem v budoucnosti, který se budou snažit napodobit naše osudy. Jistěže jsem doktory nechala vykonat testy.

Nemohu už dál jíst jídlo. Můj jícen se uškvařil. Stejně jako můj žaludek. Doktoři mě udržují hydratovanou díky tubičce v mém konečníku. Radši nad tím nepřemýšlím. Mám pocit, že všechnu radost a nadšení si šetřím na to, když mě každých šest hodin váží, aby zjistili, jestli dokážu vstřebat tekutiny, nebo zase skončí na prostěradle. Vždy mě zvednou na podložku a mechanický hlas mi pak řekne číslo. Toto ráno to bylo.32

Teď 31.

Máma a táta musí nosit ty masky, když mě přijdou navštívit. Máma vždy brečí, protože se mě nemůže dotknout. Táta na mě jen kouká. Ještě před tím, než jsem tohle začala psát, se ke mě sklonila máma a šeptala mi věci, které mi říkala, když jsem byla malá. Zavřela jsem oči a představila si, že jsem v teple a bezpečí, v jejím náručí.

„Miluji tě moje maličká holčičko,“ vzlykla.

Usmála bych se na ní, kdybych měla ústa.

14 komentářů: „Teeny Tiny

  1. To je.. hrozné. Je mi té dívky strašně líto. Dost by mě zajímalo, jak je to staré a jestli je pořád naživu. Je opravdu hrozné, co lidé dokáží sami se sebou dělat, slepě za něčím jít a nevnímat, že je to ve skutečnosti jako z hororu.

    To se mi líbí

  2. Okay, tohle je snad první článek ze kterého se mi udělalo fakt špatně. (Možná to bude tím, že druhý den ležím se střevní chřipkou, ale to je jedno)
    Just… oh můj bože, z jedné části mi je té dívky líto, ale z druhé si o ní musím myslet, že je seriozně hloupá.
    Skvělý článek jako vždy.

    To se mi líbí

  3. Je mi jí líto. Hrozně moc, ale na druhou stranu, kdyby se s tím vyrovnala…i kdybych byla v jakékoli psychické nemoci, tipu anorexie, bulimie, nikdy by mě nenapadlo cpát do sebe radioaktivní materiál.
    Upřímně, teď píšu a mám uvnitř smíšené pocity. Proč? Jak?
    Ještě jedna otázka…nevíš jestli zemřela?

    To se mi líbí

  4. choroba z ožiarenia.tak podobne odpravili litvinenka. amerícium je zas v požiarnych hlásičoch ionizačného typu a nedávno bol z toho poprask, keď to došlo ministerke žitňanskej. škoda dievčaťa.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s