Fireflies

„Světlo zůstává světlem, i když ho slepý nevidí.“
Lev Nikolajevič Tolstoj

Husí kůže mi naznačila, že jsme už blízko.

Zvedla jsem unaveně hlavu a za oknem autobusu jsem spatřila nekonečné moře stromů, které ozařovaly sluneční paprsky. Bylo ráno a vzduchem se nesl chlad, společně s vůní jehličnanů a přírody. A vzpomínky se začalo opět vracet, jedna po druhé, každá z nich mi dala větší a větší facku, která mě probrala ze sladkého spánku do tvrdé reality. Jsem zpátky v táboře.

Vždycky jsem to tu strašně nenáviděla. Máma mě sem už od desíti let posílala, protože sem jezdila taky a děsně se jí to líbilo, protože tu z malých holčiček dělaly veliké slečny. Nevím přesně, kdo přišel na ten idiotský nápad, ale správná žena se udělá z dívky tím, že ji budete nutit vařit, vyšívat, chodit na dvaceti kilometrové pochody do Kanadských lesů a dávat jim stezky odvahy mezi medvědy a lesními šelmami. Je to něco jako dívčí skaut, až na to, že já skaut nikdy být nechtěla. Takže hádám, že těch deset dní protrpím a falešným úsměvem na tváři, zatímco mě budou šťouchat do zad, ať se nehrbím. Takový je tábor Světlušek. Nudný a zbytečný.

Nebylo by to tak hrozné, kdyby tu se mnou někdo byl. Já si tu bohužel za těch osm let nikoho nenašla, a když už, byl tu jen na jeden ročník. Cesta sem totiž stála fakt hodně a provoz tábora byl ještě náročnější. Vede sem cesta přes lesy a kaňony, tábor je totiž naprosto izolovaný a všechno, co tu jíme, si ulovíme, vypěstujeme, natrháme nebo navzájem ukradneme. Morálka za jedna.

Jakmile autobus s trhnutím zastavil, všechny dívky, které na rozdíl ode mě byly buď natěšené, nebo tu byly poprvé a nevěděly, co je tu čeká, vyběhly ven. S povzdechem jsem vylezla ven i se svým masivním batohem a stanula na mě známé planině s vlajkou na stožáru uprostřed a s chatkami okolo okraje. Svítilo ranní sluníčko a pofukoval vítr, ptáci zpívali, vypadalo to celkem hezky. Tedy až do doby, než přišla Bianca.

„Seřaďte se děvčata!“ začala hulákat a tleskat rukama, jako učitelka tanga. Měla bílou košili a černé jezdecké kalhoty, které snad nikdy nesundávala. Její hnědé vlasy napadené šedinami, byly úhledně sepnuté do utaženého drdolu, kterým si snažila vyhladit vrásky.

Jediným elegantním pohybem vyndala z kabelky seznam jmen a my po celou dobu, co nás vyvolávala, nemohly ani pípnout. Když totiž někdo promluvil, vytáhla jezdecký bič a práskla jím o zem, což mi asi třikrát přivodilo infarkt. Byla to šílená baba.

A podle toho taky vypadal tábor. Spartanské zařízení a topení jen přes krby v hlavní chatě a v malých chatkách. Po vyvolání všech jmen jsme obdržely podobné blůzky, jako měla na sobě ona a odporné kostkované sukně, které nám zakrývaly kolena. Praktické při rytí záhonů.

I když tohle byl čistě holčičí tábor, styděla jsem se jako nikdy v životě. Nenáviděla jsme nošení sukní, zvlášť těch, co byly tak dvacet let staré a páchly zatuchlinou. Jen jsem se to snažila překousnout a vzala jsem svůj půltunový kufr do chatky, abych ho zasunula pod palandu a začala svoji desetidenní depresi.

Bianca si myslela, že by bylo úžasné, začít tábor pětihodinovým výletem do přírody. Po těch několika hodinách, jediné, co mi v hlavě přeskakovalo, byla jména mechů a rostlin, které do nás hustila snad celou dobu a pokaždé podotýkala, že si v táboře dáme soutěž o to, kdo jich vypíše nejvíc. Vždy to následoval sborový povzdech, dokonce i od dívek, které si optimisticky myslely, že tento tábor bude zábava.

Uběhly bezmála tři dny spartanského tréninku a jediné, na co se každý z nás těšil, bylo večerní sezení u ohně. Ukázalo se totiž, že některé z holek propašovaly do tábora marshmallowny na opékání a rády se podělily i se zbytkem tábora. Měla jsem i celkem pocit, že jsme v tu chvíli byly všechny jednotné, choulící se v mrazu, snažíc se načerpat z ohně trochu tepla, trhajíc marshmallowny na kousky, aby se na každého dostalo. Mezitím ty z nás, které si zachovaly alespoň trochu zdravého rozumu, vyprávěly historky a vtipy a všechno bylo celkem i fajn.

Jediný, kdo se zábavy neúčastnil, byla jistá skupina holek, která pokaždé, když se náš kroužek začal smát, začala vrhat opovržlivé pohledy. Pravděpodobně si myslely, že jsme všichni dětinské, hloupé a nedozrálé, protože zřejmě všichni kromě nich, takoví jsou.

Zvlášť se strefovaly do jedné holčiny, která momentálně seděla po mé levici. Jmenovala se Katrina a byla z našeho kroužku nejtišší. Seděla vždycky s koleny u sebe a rukama na nich a její záda byla vždy rovná jako pravítko.  Byla to typická šedá myška s krásným obličejem, který se snažila schovat za brýle s černými obroučkami. Byla celkem hezká na to, že to byla Bianky neteř.

Měli jsme ji všichni moc rádi, ale zrovna ta nepříjemná parta se do ní vždy strefovala, zřejmě za to, že na ně jmenovaná vůdkyně tábora vždy křičela. Chudák Katrina za to ale nemohla, byla její pravý opak. Nevím proč, ale po další dva dny vždy seděla vedle mě, byla vždy tichá a jen sledovala les a hvězdy.

Po pár dalších dnech se ztratily při procházce dvě dívky a Bianca začala šílet. Hledala je společně s pár staršími holkami po krajích lesa, bála se, že kdyby zašly příliš daleko, ztratily by se stejně jako ty dvě chuděrky.

Toho dne všichni seděli u ohně potichu. Jen si mezi sebou šeptali a házely na les nadějeplné pohledy. Ale po dívkách se slehla zem.

„Není to poprvé, co se tu někdo ztratil.“ promluvila poprvé za dobu tábora Katrina. Jen jsem na ni hodila udivený pohled, její hlas byl tichý a odměřený, což bych na takovou křehkou holčinu netypovala.

„Ono už se to někomu stalo předtím?“

„Jo.. už dlouho před tím.. když jsem byla malinká.“

„No… a kdo přesně..?“

„Už od začátku tábora sem jezdila jedna holčina. Jmenovala se Rochelle a co si pamatuji, jsme vlastně nikdy nezjistili, kdo doopravdy je a odkud pochází. Byla.. zvláštní. Vždycky strašně bledá a měla skoro stříbrné vlasy. Bianca říkala, že je albín a že nemůže chodit na slunce, takže spíše chodila ven v noci. Třeba na stezky odvahy a tak..“ olízla si rty a poupravila brýle.

„Ale to nebylo divné.. ona byla posedlá světluškami. Nevím, jestli na Beu chtěla udělat dojem tím, že se zajímala o táborového maskota, ale nikdy jsem neviděla někoho, kdo by byl tak fascinovaný hmyzem. Večer často chodila na Louku světlušek za jižním lesem a chytala je tam do sklenic, aby si je přinesla do chatky a tam je pak celé hodiny pitvala, aby o nich zjistila co nejvíce. Strašně moc se jí líbily jejich křídla a dělala si jejich kolekci na nástěnce, kam je připichovala špendlíky. Bianca říkala, že si jí nemáme moc všímat, že žije ve vlastním světě a tak… ale byla tak hodná. Každému pomáhala, byla na nás milá, jen nás prostě.. tohle děsilo.“

„No já nevím, znám taky třeba kluky, co sbírají brouky a trhají jim křídla.“ zasmála jsem se, ale její traumatizovaný výraz můj smích okamžitě zmrazil.

„No… jde o to, že u pitvání to neskončilo. Ona se chtěla stát světluškou. Doslova. Jednoho večera prostě zmizela a o pár dní později jsme našli pod kaňonem za lesem hroudu masa a krve. A o kousek dál křídla z látky. Byly naprosto identické s těmi, co mají světlušky, byly ale ušité ze zbytků látek z hodin vyšívání. Její kostru ani další ostatky jsme už nenašli, viděli jsme jen krvavé šmouhy. Našli ji vlci nebo medvědi a pak ji odtáhli a sežrali. Chudinka…“

Můj obličej byl naprosto bledý a cítila jsem, jak se mi kompot z večeře dral zase krkem nahoru.

„Víš… někdy tenhle tábor dělá z lidí šílence. Jen se podívej na ní.“ ukázala nenápadně na Biancu, která chodila po okrajích lesa a dál vyhlížela dvě ztracené dívky.

„Každý rok se tu někdo další ztratí. A ona už přichází o rozum.“

Projela jsem v paměti všechny předchozí roky a uvědomila si, že je to pravda. Jezdila jsem sem asi jen pět let, ale vždycky jsem si pak všimla, že jsem pak jednu holku po zbytek tábora neviděla. Zřejmě to chtěli zatajit…

Ale tenhle rok se už ztratily dvě. A to se už zamést pod koberec nedalo.

Nervozita každým dnem rostla, nejenom ze ztracených dívek, po kterých stále nebylo stopy, ale hlavně kvůli tomu, že jsme měli mít osmý den stezku odvahy.

Když nás Bianca svolala na planinu, všechny z nás se tam vláčely jako vojáci na sebevražednou misi. Samozřejmě, že se našly holčiny, které se naparovaly, že se vůbec nebojí, že už tohle absolvovali snad miliardkrát, ale v jejich očích byl vidět strach.

Jedna po druhé jsme poníženě chodily k Biance a losovaly si pořadí z klobouku. Padla na mě 17, ze třicet holek. To nebylo zase tak strašné.

Snažila jsem se alespoň uklidnit tím, že budu v podstatě uprostřed, musel být někdo, kdo si vylosoval 1 nebo 30. To by bylo mnohem horší.

Ale jak jsem tak sledovala, jak dívky chodí jedna po druhé, prosící vedoucí tábora, aby je pustila alespoň ve dvojici, začaly se mé nervy mnohem více napínat. Ale když jsem přišla na řadu já a dostala mapu s baterkou, musela jsem překonat svůj strach a celá vyklepaná vykročila do lesa.

Cesta se každý rok lišila, ale tenhle ročník se alespoň Bianca smilovala a každých padesát metrů nám dala pro jistotu červenou fáborku. Nebylo to pro to, že by nás měla ráda, nebo nás litovala, ale bála se, že by ztratila další děvčata. A to by byl konec.

„Do dvou hodin zpátky!“ zavolala na mě ještě Bea a já jen polkla. Dvě hodiny? Proč nemůžeme mít třeba půl hodiny jako ostatní tábory?

V tuhle chvíli jsem s tím bohužel už nemohla nic dělat a tak jsem rozsvítila baterku a šla podle mapy do lesa. Byla jsem tak roztřesená a ovládaná strachem, že jsem si až za čtvrt hodiny všimla, že jsem sešla z cesty. A okolo mě žádné fáborky.

Neměla jsem ani žádný záchytný bod, podle kterého bych se vrátila zpět, všechno se mi slilo do nepřeberného mixu stromů, kamenů a pařezů. A okolo mě mrtvé ticho.

Najednou jsem se cítila tak malinká a bezradná. Všechno bylo temné a i má baterka vypadala na to, že už nedá další kus cesty.

„Stezka na dvě hodiny a ona mi dá tenhle šmejd.“ snažila jsem se vyndat a zase zandat baterky, ale světlo jen tiše poblikávalo a skomíralo. Byla tma.

A tak jsem běžela, všechno se slívalo do sebe, okolo mě prázdno, nikde ani živáčka, jen nepřeberná změť stromů a rostlin, vedoucí mě hlouběji do lesa.

A po hodině jsem spatřila světlo. A nejenom jedno. Tisícovky malých světýlek.

Světlušky.

Neměla jsem jiný záchytný bod, podle kterého bych se řídila. A tak jsem šla za nimi. Přede mnou se rozléhala louka plná světlušek a okamžitě se mi vybavila Rochelle. Tohle byla její louka. A není divu, že to tu tak zbožňovala.

Okolo mě byly jen mraky malých broučků se světýlky a já si připadala jako Sněhurka v pohádce. Stres a strach mě začal jakoby opouštět a zanechával za sebou příjemný teplý pocit něžnosti. Chápala jsem to. Nemohla přes den na světlo, tak hledala světlo alespoň ve tmě.

A po chvíli jsem dokonce spatřila na větvi červený fáborek. Okamžitě se mi na tváři objevil úsměv. Nechala jsem světlušky světluškami a zbrkle utíkala směrem k fáborku, který se jemně houpal pod nátlakem větru. Cítila jsem neskutečnou úlevu, když jsem se k němu dostala, musela jsem si na něj šáhnout, jestli tohle není sen.

Ale tohle nebyl fáborek.

Bylo to něco vlhkého a kluzkého. Naposledy jsem vyndala skomírající baterku a posvítila si na něj. Nade mnou se na větvi pohupovalo lidské střevo.

Ochromeně jsem vypnula baterku a couvala dozadu. Podívala jsem se na svou ruku, která byla od krve a exkrementů. Tohle je reálné. Tohle bylo z lidského těla.

Popadla jsem mapu a baterku a utíkala daleko a daleko od místa, kde se „fáborek“ nacházel. Hlavou mi problikávaly varovná světélka, která mi hlásila, ať odtud okamžitě vypadnu.

Pletly se mi nohy a dýchání bylo s každým krokem těžší. Okolo mě se jen zmítaly tmavohnědé šmouhy stromů, dokud jsem nespatřila to světlo. Nebyly to světlušky. Vypadalo to jako normální světlo, vycházející z velké táborové chaty. Kam jinam jít?

Tady venku nebylo bezpečno.

A tak jsem uháněla dál k chatce a ani jsem se neobtěžovala klepat, strach mě donutit se rovnou vřítit dovnitř chatky a ihned za sebou zamknout. Jakmile se mi přestaly dělat mžitky před očima a já začala normálně dýchat, ihned jsem si povšimla toho ostrého, nechutného smradu, který mi dráždil nos. A naproti mě, uprostřed místnosti, byl zdroj světla – dvě celkem výrazně svítící… věci. Nedokázala jsem v té tmě zaostřit, tak jsem vytáhla baterku a rozsvítila ji.

Po levé i pravé straně byly na postelích a pultech naskládaná mrtvá těla dívek z tábora. Z některých zbyla už jen kostra, oblečená v táborovém úboru, některé byly ve stádiu rozkladu a dvě z nich byly v takovém stavu, že jsem je ještě poznala. Byly to dvě dívky z tábora. Všechny mrtvoly měly ale něco společného.

Měly rozdrcené kosti v těle. A na zádech měly přišitá látková křídla.

Namířila jsem baterku doprostřed a spatřila jsem, jak naproti mě stála lidská mršina. Bledé kostnaté tělo, poskvrněné krví a poseté jizvami. Bledá kůže bylo skoro průsvitná a bylo vidět, jak z jasně viditelné lebky rostou sem ta i vytrhané chomáče vlasů. Mršina měla rozdrcený levý bok, ve kterém byly zpřelámané kosti nahrazeny klacky. Bílé, teď už šedé šaty, byly na tom místě nasáklé krví a pod nimi se hýbali hodující červi. Chybějící oči byly nahrazeny žhavými uhlíky, ze kterých vycházelo světlo, které mě sem přivedlo. Byly stejná jako ostatní mrtvé dívky.

Až na to, že tahle nebyla mrtvá.

,, Víš, že světlušky mají úžasný zrak i v dokonalé tmě?“ usmála se na mě a šla potichounku ke mě.

Roztřesené nohy jakoby chtěly vypovědět službu, když jsem se snažila dostat zpět ke dveřím a odemknout je. Baterka mi vypadla šokem z ruky a já nedokázala nahmatat ve tmě klíč.

,, Můžou jít po čichu, sluchu a vibracích….“ Šla pomalu směrem ke mně.

,, A nebo je vede instinkt… Musí si najít potravu…“


Nevím už, kolik jsem tu dní, ale mám pocit, že se můj čas krátí.

Nemám ponětí o čase, všechna okna jsou zatlučená prkny a jediný východ z chaty je u Rochelle. Měla své jméno napsané na staré táborové jmenovce, kterou ještě měla na svých šatech.

Ukrývám se pod postelí v pokoji na prvním patře. Nemůžu se ani hýbat, protože bych vydávala zvuky. A ona je slyší. Slyší všechno. Zřejmě jí absence zraku zlepšila ostatní smysly. Neustále chodí ve tmě a dělá ty divné mlaskavé zvuky, asi se bůhvíjak naučila ovládat echolokaci. I kdybych byla sebetišší a snažila se okolo ní proklouznout, chytla by mě.

Už jednou prošla okolo pokoje, kde se ukrývám. Ruce měla celé černé a popálené od uhlíků, které si strká do očních důlků. Je to šílený. Má na sobě další křídla, které nejspíš přinutila ušít nějakou z dívek, které u sebe věznila. A koukám, že si je i pak zkoušely při nedobrovolného skoku ze srázu.

A chová se jako světluška. Hází sebou, aby si přeskládala křídla, dělá podobné zvuky a když ucítí, že už uhlíky dohasínají, vloží si tam další. A koukám, že i splňuje kanibalismus.

Nemůžu ven. Na to, jak je handicapovaná slepotou ví o všem, co se v chatě šustne. A v rukách má neustále ty obrovské nože. A na rameni má malou taštičku se skalpely.

Jen doufám, že Biance nebude jedno, že se ztratily tři dívky z jejího tábora a pošel za námi nějakou hlídku. Pevně v to věřím.


Deník datovaný na rok 2001, květen

Nalezen roku 2015 u kostry mladé dívky s vyhaslými uhlíky v očních důlcích

17 komentářů: „Fireflies

  1. OMG OMG ?! Ptala jsem se, jestli je to strašidelný a tys mi měla říct pravdu a to sice že JO TO TEDA SAKRA ŽE JE. Ale každopádně jsem to nemohla přestat číst, protože je to vážně vážně super. Chudák ta holka?????? a souhlasím s „ticcy marty“!

    To se mi líbí

  2. Důvod číslo 1, proč nejezdím na tábory: Vždy se najde divný člověk, kterého se všichni bojí. A s štěstím, které mám bych s ním byl v chatě/stanu. :/
    Ale musím říct, že to je opravdu úžasné. Nahnalo mi to husí kůži. Nevím proč, ale mně to přijde takové…. reálné. A úplně se umím vcítit do pocitu té dívky, když byla pod postelí a nemohla se ani hnou. Ten pocit si umím představit tak dobře, že se mi zdá, že jsem to už někdy zažil 😀
    Výborná práce. 🙂

    To se mi líbí

  3. Myslela som že je tu len prepísaná stará poviedka . Pokračovala som ale v čítaní a rozhodne neľutujem . Je to ešte lepšie ako predtým a to som si myslela že to už nejde . Skvelé *-*

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s