The day I hired a hitman (6. díl)

Slovo od Jackie: Boys and girls, moc se omlouvám, že jsem vydala minulý díl dvakrát, posral se mi WordPress a.. honestly? Fakt nevím, co se stalo. Takže se omlouvám. Teď už si budu dávat bacha 😀


Zdravím Reddit nosleep, chtěl bych se omluvit za to, že update nevyšel tak dlouho, ani když jsem ho sliboval, když jste se na něj ptali.

Momentálně mám zasranou migrénu, takže se vynasnažím napsat všechno, co si moje bolavá hlava pamatuje z posledních pár dní, a budu pokračovat, kde skončila 5. část. Děkuji vám lidičky za vaši podporu a povzbudivé komentáře. Tuhle sérii jsem začal sepisovat pro případ, že by se mi něco stalo a chtěl jsem, aby alespoň jeden člověk věděl o osudu bezejmenného týpka, který píše své citové výlivky na internet.

Veřejnosti je možná tuhle věc zamaskovat jako tragickou nehodu; ale jednu věc, zamaskovat nemohou, je pravda, skrytá uvnitř hlavy člověka, který si tím prošel. Ale místo toho, aby pravdu věděla jen jedna osoba, stalo se něco úžasného a tisícovky, možná desítky tisíc lidí po celé zemi ví o tom, co zažívám. A to je něco, co žádná společnost, nezáleží na tom, jak silná, dokáže vymazat z povrchu světa. Takže vám fakt děkuji, upřímně vám to dlužím.

Dokončil jsem čištění zbraní v mém hotelovém pokoji, a pak jsem se rozhodl zajít do Walmartu pro věci pro případ, že bych už neměl možnost zůstat v pokoji a campit někde venku. Vzal jsem si tak 10 pěti galonových propanových kontejnerů, 2 deseti galonové benzinové kontejnery a velkou lahev Jacka Danielse, a k tomu ještě pár věciček, které by mě mohly udržet příčetného, pokud budu chtít na toho chlapa čekat, přece jenom byl známý tím, že nechvátá a teď velice pečlivě plánuje. Pokud tedy na mě nechystá nějakou past, fakt na sobě začal pracovat, když měl výhodu.

Bohužel pro něj se teď všechno obrátilo v můj prospěch, takže jsem čekal. Zastavil jsem na benzince, abych doplnil nádrž a těch 10 kontejnerů na benzin, které jsem zrovna koupil. Když jsem měl všechno vyřešené, připravil jsem se a začal s čekáním. Přijel jsem okolo jedenácté.

Řekl jsem Mikeovi, abychom se sešli u Red Rocku za dva dny od toho, co jsem zanechal ten vzkaz. Domyslel jsem si, že si vymezí jeden den před tím, aby si místo obhlédnul, aby zjistil výhody a nevýhody, povrch a terén a jaká místa by poskytovala nejlepší podmínky. To už jsem udělal týden před tím a naštěstí jsem tu strávil hodně času, protože jsem si zde často dělal výlety, abych se alespoň na chvíli dostal mimo město. Byli byste překvapení, jak dobře se zde pak vyznáte, když jste tu na výletě sami a bez jakýchkoliv věcí, které by vám pomohly s orientací.

Znám tuhle oblast jako své boty. Mike určitě nemá ani ponětí o tom, kam dát pasti, pokud si řekne, že si zahraje na skauta a nějakou lest na mě skutečně bude chtít připravit. Vím, že se bude koukat po nějakých dobrých místech zarostlých keříky, někde, kde bude mít taktickou výhodu. Byla tu oblast asi 2 míle od místa, kde se dlážděná cesta mění do hlíny a velkých šutrů, lemujících stezku, společně s hromadami stromů a keřů. Přicázela monzunová sezóna a vegetace byla pěkně narostlá a poskytovala hodně míst na úkryt před zrakem kolemjdoucích.

Plánoval jsem zaparkovat auto hned vedle této oblasti, abych vytvořil iluzi toho, že je tohle místo, kde ho přepadnu ze zálohy, nicméně je zde skvělá rozsáhlá plošina, táhnoucí se podél celé cesty se 3 místy, odkud se dá střílet až do jedné míle. Tohle byla skvělá příležitost a já se jí chtěl chopit.

Přijel jsem okolo jedenácté hodiny a zaparkoval své auto mimo cestu, aby zde mohli projíždět lidé. Zabalil jsem si vše své vybavení, které jsem potřeboval na nov a vydal jsem se na cestu nahoru, odkud jsem mohl vše sledovat. Vzal jsem si jen 2 své zbraně, moji 9mm jen pro jistotu do kapsy, je vždycky dobré mít zálohu, a samozřejmě jsem si ještě vzal své zlatíčko, které nutně potřebovalo na lov. Barret 50 cal.

Konečně jsem se vyškrábal na planinu a vzal si svůj odstřelovací set up pro případ toho, že se naskytne dobrá chvíle na útok z dálky. Bylo už po půlnoci a já se rozhodl, že budu jen relaxovat s Jackem Danielsem a nějakými sračkoidními instantními jídly, které stačilo jen zahřát a ihned sežrat. Neměl jsem ani internet, ani signál, tak jsem s sebou vzal jen pár starých knih a komixů, které mě chránily před nudou. Něl jsem i další věci v kufru svého auta, ale teď jsem chtěl být plně soustředěný na dění noci a zůstat na místě. Okolo 2:30 po půlnoci jsem uslyšel auto na prašné cestě. Byl jsem trochu zvědavý, protože nikdo se obvykle jen tak neprojíždí tak pozdě v noci. Domyslel jsem si, že to byl jen místní ranger nebo nějací teenageři, kteří nechtěli být rušeni. Nemusel jsem se o nic starat, protože jsem své auto velice dobře ukryl a neměl jsem u sebe žádnou elektroniku, která by zaměřila pozornost na mě. Sledoval jsem, jak se auto přibližovalo blíž a blíž k místu, na kterém jsem plánoval nechat auto, aby ho Mike viděl. To auto, modrá Toyota Rav IV, měla na oknech samolepky s informacemi o vypůjčení, takže jsem si domyslel, že jsou to jen turisti s autem z půjčovny, kteří si chtěli vychutnat pohled na noční poušť. Ale přišlo mi zvláštní, že by někdo, kde nezná tuto oblast, cestuje v noci, daleko od vyznačené cesty, jen pro to, aby se podíval na nějakou debilní stezku na kraji Las Vegaského Egypta. Uvědomil jsem si, že si Mike někde půjčil auto, protože.. jsem mu vlastně to jeho odpálil. Ups.

Čekal jsem minutu, a po chvilce, co zde auto jen tak stálo, z něj někdo vystoupil. A kurva drát, fakt to byl Mike. Měl na sobě obří neprůstřelnou vestu a k tomu ještě obrovskou pušku. Vypadalo to jako AR-15, ale více vyzdobená, něco, co by vytasil Rambo, aby ho lidé v pralese uctívali a líbali mu nohy.

Počkal jsem na jeho chvíli nepozornosti a vystřelil. O kousíček jsem minul. Doprdele práce, jsem to kus vola, nedal jsem zaměřovač na správné místo poté, co jsem čistil pušku. To ty zasraný detaily.

Tak jsem se přesunul na další místo a nastavil zaměřovač, pak jsem přidal další věci do výpočtů, jako vzdálenost, úhel a všechno pro to, aby byl úder co nejpřesnější.

Mike byl za velkým balvanem, který mi zakrýval výhled z místa, ze kterého jsem na něj poprvé vystřelil, ale tohle nové místečko bylo ideální. Pomalinku se dostal do mého zaměřovacího zařízení a já jsem vystřelil podruhé. Bam, pane bože, ta pistole zní tak nádherně. Výstřel byl tak trochu předvídatelný, takže jsem ho jen zasáhl do kolene. Kulka mu odrazila jeho zasranou nohu od těla jako nějaký kus plastové imitace, úplně vybouchla. Ještě jsem vystřelil tak třikrát, abych se ujistil o účinnosti a vyprázdnil svůj zásobník. Seběhl jsem k němu dolů a on po mě házel takového šokované a nasrané pohledu typu „Jak si si kurva dovolil střelit mě do nohy?“. Přiškrtil jsem jeho nohu, aby z ní tolik nevytékala krev, ale nejdřív jsem se samozřejmě podíval po tom, jestli u sebe nemá nějakou zbraň. Stále měl svojí originální 9mm s tlumičem, se kterou po mě poprvé střílel. Ach ty vzpomínky. Pak jsem mu vystříkl trochu adrenalinu, který jsem vždy měl u sebe v krabičce první pomoci, abych ho udržel naživu ještě o chvilku déle.

Ano, je to trochu kruté, ale nechci, aby přišel jeho konec tak brzy, ještě mu chci něco ukázat. Popadl jsem ho za ruce a odvlekl do auta na sedadlo spolujezdce, abych na něj mohl dohlédnout. Zeptal jsem se ho, jestli nechce lahev Jacka, jako své poslední pití. Jistěže využil této příležitosti. Naplnil jsem všechny propanové nádrže benzinem, až po okraj. Jeli jsme okolo 45 minut, zatímco on se držel jen tak tak vzhůru, ale stále plně při vědomí, aby si pořádně vychutnal Jacka Danielse. Po malých cestičkách jsme se pak dostali zpět na HWY k hoře Charleston, a eventuelně jsme narazili na skvělou ostrou zatáčku, u které byl spád dolů okolo 1300 stop. Zastavil jsem u dobrého velkého šutru na kraji cesty a začal jsem ze svých zásob brát benzin a rozlévat ho po celém vnitřku auta. Všechno, co teď mohl Mike dělat, bylo zavřít oči a čekat. Když jsem byl hotov, šel jsem k jeho dveřím a jednoduše se ho zeptal.

„Chceš to rychle a bezbolestně, nebo dlouhé a bolestivé?“

Koukl se na mě a usmál se, pozvedl skoro prázdnou lahev Jacka Danielse.

„Rychle, ale jen mě nech tohle dopít.“ Hodil do sebe zbytek alkoholu a řekl něco, na co nikdy nezapomenu.

„Rozhodně nechci teď hned zemřít, ale ty sis na sebe připravil kurevsky dlouhou hru.“

He knew I had put a hit on myself right after I left him that very first note in my apartment that said Tag, you’re it! He looked up forward out the windshield to the sky and said,

„Udělej to, udělej to rychle a čistě, odpal tuhle zatracenou věc a vypadni z tohohle místa.“

Až do konce to bral velice sportovně, kdyby se naše pozice otočily, nemyslím si, že bych na něj byl tak hodný. Jedna střela do spánku a už bych se za ním ani neohlédl.

Zapálil jsem rozlitý benzin a vrátil se k místu řidiče. Zatížil jsem pedál a auto se rozjelo. Chvilku auto jen tak bloudilo po pravém okraji, ale jakmile přejelo přes něj, nabralo obrovskou rychlost. Čekal jsem ještě tak 5, 6 minut před tím, než propaová nádrž vybouchla. Dokáže celkem odolávat horku. Vybuchovaly jedna po druhé a poslední čtvrtá a pátá vybouchly obě dvě najednou. Sešel jsem z hory dolů a vrátil se zpět do mé oblasti. Tímhle to všechno mělo skončit, ale omlouvám se. Neskončilo to.

S MIkem jsem se naposledy setkal v Red Rock kaňonu asi před 6 dny, a od tí doby se začaly dít divné věci. Nejsem si jistý, jestli na sebe ty věci navazují, ale poté, co jsem si poskládal všechny kousíčky do sebe, jsem zjistil, že to vše vede k jedné jediné věci: K organizaci, kterou jsem si původně najal. Ale má mysl se snaží dát všechny střípky toho, co se mi v posledních 6 dnech stalo, dohromady. Bojím se, že mě klame, a že když udělám chybu, může mě to stát život.

Ke konci jen matlám dohromady všechny své zkušenosti a možné spojitosti z posledních 6 dní, snažíc se z toho poskládat nějaký obrázek o tom, jakou hru se mnou hrají. Jediné, co vím, je to, že od té doby, co jsme s Mikem dokončili naši hru na babu, se mi život otočil vzhůru nohama. Nepřátelé jsou úplně všude a nejhorší na tom je, že nevím, co jsou zač, jak vypadají a co odemně chtějí. Nemohu nikomu věřit, kromě lidí, které jsem znal před hraním hry, a v městě s tolika lidmi nemám moc možností.

Posledních šest dnů jsem měl masivní migrénu, měl jsem pocit, jakoby mi někdo do různých částí mozku píchal rampouchem s každým úderem mého srdce. Normálně jsem měl lehké bolesti hlavy každý den a jako asi každý jiný člověk, jsem na to bral advil. Ale tyhle migrény byly jiné, měl jsem je každý zkurvený den několikrát za sebou a nic mi na ně nepomáhalo. Tak jsem vždycky v agónii čekal i několik hodin, až to odejde. Když už jsem v tom, nemohu ani normálně stát a prudké světlo mi taky nepomáhá, proto mám jas na notebooku na minimální výši.

Asi před 3 dny jsem v Hendersonu (ve městě, které je z jižní strany napojené na Las Vegas) čekal na křižovatce.  Světlo pro jízdu vlevo zezelenalo, ale ostatní světla pro lidi, kteří chtěli jet přes křižovatku, byla červená, tak jsem se rozhodl zastavit a čekat, i když přede mnou nikdo nebyl. Doleva vyjelo první auto a najednou, zničeho nic, se ze strany vyřítilo auto rychlostí asi 100 kilometrů za hodinu a srazilo se s tím. Auto to odhodilo, párkrát se to odrazilo od silnice do výše a nakonec zastavilo na kraji křižovatky po mé levé straně.

Všichni dupli na brzdy, jen já jsem vyjel směrem k autu a zastavil na kraji. Vyskočil jsem z auta a modlil jsem se, aby byla řidička v pořádku, rozhodl jsem se otevřít dveře u spoluřidiče, protože ty u ní byly zabarikádované. Utíkal jsem na druhou stranu a otevřel jsem dveře skrze rozbité okno, přes které jsem spatřil ženu v bezvědomí, která byla lapená v něčem, co vypadalo jako kovový box smrti. Měl jsem silný pocit, že jsem tu ženu už někde viděl, ale nemohl jsem si vybavit, kde. Možná jsem ji jen tak zahlédl na procházce, v obchodě nebo ve frontě na lístky do kina. Tyhle lidi poznáte a víte, že jste je viděli, ale prostě nedokážete určit, kde přesně. Rychle jsem tyto myšlenky rozehnal a snažil jsem se soustředit. Chtěl jsem ji dostat ze sedačky, ale nemohl jsem ji přetáhnout přes bezpečnostní pás, který ji blokoval.

Zajel jsem rukou do kapsy, abych vytáhl svůj kapesní nožík, kterým jsem přeseknul pás. Když se mi to povedlo, konečně jsem ji vzal a protáhl skrze okno spolujezdce, protože druhé okno bylo nepřístupné. Adrenalin je úžasná věc, když do vás v takové chvíli vjede, měl jsem pocit, že vážila jen 10 kilo, když jsem ji zvedl. Položil jsem ji vedle na chodník a všiml jsem si, že jí ze stehna trčí kus kovu, bylo to vidět i přes její džíny. Vzal jsem svůj vlastní pásek, je vtipné, jak o něm mluvím jako o svém „Šťastném pásku“ od té doby, co jsem s ním ještě na škole opilý utíkal před policajty, ale samozřejmě své jméno získal i za jiných situací, při kterých jsem ho měl na sobě. Je pružný s žádnou pevnou smyčkou, takže pasoval na úplně cokoliv, od mé ruky pod nejtlustšího soutěžícího „Největšího Lůzra.“

Protáhl jsem to pod její nohou a utáhl těsně nad ránou, aby se přiškrtil krevní obvod. Jakmile jsem to udělal, otevřela své oči, podívala se na mě a znova upadla do bezvědomí. Přiložil jsem prsty na její krk, abych jí kontroloval puls, byl slabý, ale naštěstí tam byl. Rychle jsem zvedl její nohu, jakmile jsem spatřil loužičku krve, která se procedila přes její úzké džíny.

Každých 30 sekund jsem ji chodil kontrolovat, zda se loužička nezvětšovala, a naštěstí tomu tak nebylo. Když na to tak vzpomínám, měl jsem pocit, že čas najednou plynul tak pomalu, když jsem ji tahal z auta a snažil jí ošetřit rány, bylo to, jako bych zablokoval svět okolo sebe. Brzy jsem z dálky uslyšel houkání sirén, které mě zase hodily zpátky do reality. Spousta lidí jen tak stála okolo silnice a vyťukávala na mobilech 911, ostatní jen nevěřícně a v šoku kroutili hlavami nad nehodou, které právě byly svědky. Ohlédl jsem se a spatřil asi dva lidi, jak tahají viníka skrze okno, jeho auto mělo nyní tak 2 třetiny velikosti než před tím.

Záchranářům trvalo tak okolo 4 až 5 minut, než se dostali na místo, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Přijely dvě sanitky, jedna zaparkovala před mužovo autem, a druhá před mým.  Zkontroloval jsem ještě jednou puls řidičky se zraněním, abych se ujistil, že ho stále má, a vypadalo to, že se jen tak tak drží na hraně života a smrti. Záchranář se o ni postaral, a když ji naposledy zkontroloval, vzal si mě stranou, aby se mě zeptal na souhrn toho, co jsem viděl. Vysvětlil jsem mu všechny okolnosti nehody a zeptal se ho, jestli bude v pořádku. Sdělil mi, že bude, ale nebýt mého rychlého zákroku a Šťastného pásku, už by tady nemusela být.

Jako malý kluk jsem se ve skautech naučil, že když má v sobě člověk zaraženou nějakou věc, nesmíme ji vytahovat, jinak by mohlo dojít ještě k větší ztrátě krve a následně smrt; šlo o správné dočasné uškrcení toku krve. Uvnitř jsem se musel trošku zasmát, kdo by si kdy kurva pomyslel, že něco, co jsem se jako děcko naučil kvůli odznaku za „První pomoc“, někdy využiju i v reálném životě? Zeptal se mě, jestli chci svůj pásek zpět, ale řekl jsem mu, že ne, a ať k němu poté přišpendlí vzkaz s tím, že je to teď její Šťastný pásek. Společně jsme se tomu zasmáli a on souhlasil, otočil jsem se a zjistil, že si mě prohlíží policejní důstojník. Nejsem zase takový fanda poldů, ale uvědomil jsem si, že jsem v nějakém průseru, i když jsem zrovna pomohl oběti téhle nehody. Zeptal se mě, jestli bych i jemu mohl podat hlášení o nehodě a já souhlasil. Řekl mi, ať ho následuji k němu do auta, že to sepíšeme. Spatřil jsem i u záchranářů na nosítkách řidiče, který nehodu zavinil, který nadával a křepčil, prostě jako každý člověk, který zrovna zavinil bouračku. Stále jsem na něj zíral a byl mi trochu povědomý, ne tolik jako žena, kterou jsem zachraňoval, ale určitě jsem ho už jednou viděl. Slyšel jsem jeho opilecké řvaní, směřované na zdravotníka.

„Zastauvily se mi brždy i brždový phedál přeštal fuungouvat, nemoh‘ šem s tím nič děluuat!“

Postupovali jsme dál do policejního auta a já mu podal svou výpověď. Když jsme to dokočili, přišel další polda.

„Ten chlap měl v krvi 0.21. Našli jsme u něj v autě na místě spolujezdce prázdné plechovky od piva. Říkal něco o tom, že jeho brzdy nefungovaly, ale asi byl jen na sračky a šlapal místo nich na plyn.“

Důstojník, který zapisoval moji výpověď, jen pokýval hlavou a jeho kolega odešel zpět na scénu. Položil pero a desky vedle sebe.

„Tak tady jsme skončili,“ řekl ve velmi seriózním tónu a otočil se ke dveřím. Udělal pár kroků a ještě s na chvíli zastavil.

„Jo a mimochodem..“

„Ano?“ zeptal jsem se.

„Slyšel jsem, že jste tu ženu zachránil díky tomu, že jste jí mezitím, než jsme dorazili, přiškrtil nohu.“

Otočil jsem se k němu a řekl, „Nemyslím si, že jsem ji přímo zachránil, jen jsem jí dal dostatek času, než přijela záchranka.“

Domyslel jsem si, že jsem už mohl jít, ale uslyšel jsem, jak řekl něco tišším hlasem než před tím.

„Hmmm, vypadá to, že jste tomu chlapovi, co před pár dny sletěl z Mt. Charleston udělal přesný opak. Musím uznat, perfektní místo na úkryt, musí to mít alespoň 300 metrů na výšku. Možná i víc.“

Ztuhnul jsem a cítil, jak všechna krev, nahromaděná v mém obličeji, pomalu odchází. Přimražen k zemi jsem se na něj jen otočil s tím nejklidnějším výrazem, který jsem dokázal zahrát a zeptal se ho.

„P-prosím?“

Uvnitř jsem se modlil, aby neodpovídal, protože jsem věděl, že jsem v prdeli.

„Oh, ale nic, zachránil jste jeden život a ukončil další; takhle to Bůh as chtěl, nemyslíte?“

Jeho hlas byl mnohem veselejší než před tím, byl jako lovec, který si zrovna uvědomil, že je jeho kořist zahnaná do kouta bez možnosti úniku.

„Nemyslím si… že by mi o tomhle Bůh něco říkal, ale dám vám vědět, jestli ano.“

Když jsem mluvil, měl jsem pocit jako mrtvola, jakoby ten muž naproti mně z mého slabého těla vysával všechnu energii. Začal se smát.

„ No, kdo ví, možná vám dá další šanci dříve, než si myslíte..“ řekl a pak zase přecvakl do svého normálního hlubokého hlasu.

„… ale kdo jsem já, abych do toho strkal nos?“ slyšel jsem, jak se otočil, udělal těch pár kroků ke svému autu a zavřel dveře. Jen jsem tam stál jako zmražený, dokud neodjel a já nešel zpět ke svému autu.

A večer po této příhodě můj laptop, na kterém jsem všechny mé zážitky zapisoval, na kterém jsem kontroloval svůj bankovní účet a vyhledával všechny informace, které jsem potřeboval, začal vyvádět podivné věci. Začal jen tak z ničeho nic zavírat okénka na internetu, uprostřed psaní na Reddit se sám vypínal.  A poslední věc, která se mi s ním stala, bylo okénko, které mi najednou vyskočilo na ploše s textem

„Sledujeme tě. Jsme všude.“

Mají nad laptopem naprostou kontrolu, je teď pro mě zbytečný. Tak jsem si musel pořídit nový a ujistil jsem se, že už nebude možné ho hacknout. Mimojiné lidičky, jak tak koukám na to, co jsem zrovna nadatloval, jsem vám vlastně sepsal celý prolog k tomu, co se stalo po ukončení hry.

Informuji vás, jestli se zase něco stane, ale nebude to zase každý den, nebo obden, jak jsem to dříve dělal. Děkuji za přečtení, a omlouvám se za překlepy a chyby. Musel jsem to sepsat rychle, protože to vypadá, že se tu za pár hodin zase ti lidé objeví. Tak zase příště, byla to zábava, doufám, že jste si to užili.

 

6 komentářů: „The day I hired a hitman (6. díl)

  1. Abych řekl pravdu.. Já nevím..Ten konec ve mě nechal nějak moc chladný pocit.
    Říkal jsem si,že ho nemůžou nechat jen tak,bylo mi jasné,že ho nenechají.
    Ale Mike ? Nechal ho takhle odejít ? Udělal z něj zasranou svíčku a pustil ho z kopce ? Jen tak ? Tak suše? Tak nápadně ?
    Ale má za mě palec hore za nabídku whisky.
    Jinak, příběh je to skvělý,užil jsem si každý díl, i když některé detaily jsem si v hlavě upravoval.
    (Mimo.. Označit barrett M82 za pistolku je docela roztomilé, ale ta svině,která rve lidi na dva ještě na kilometr, má 12 kilo.)
    Díky za ukázání a umožnění mi přemýšlet nad podobnou situací.
    Mám pocit, že by to byla hrozná sranda.
    Díky a loučím se.
    (omlouvám se za svůj prasopis ..)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s