Signál

Vesmír je úchvatná věc.

Má takový uklidňující účinek, když si za letního večera sednete na deku a jen koukáte na hvězdy nad vámi. Uvědomíte si, že jsou to stejné hvězdy, na které kdysi koukal i Galileo Galilei, Shakespeare nebo Kleopatra, stejné hvězdy které zažily nejbrutálnější i nejkrásnější okamžiky našich dějin, a teď jsou nad vámi a plují potichu po nebi jako ztracení poutníci.

Pak si ale také vzpomenete na to, jak je Vesmír obrovský, a že zář, kterou vidíte na tmavé noční obloze, jsou ve skutečnosti miliony let staré paprsky z obrovských, tiše umírajících hvězd, a najednou si uvědomíte, že jak strašně malincí a bezbranní jste.

Takže je před námi otázka – Nachází se ve Vesmíru život, nebo jsme v něm absolutně sami? Obě dvě možnosti jsou děsivé.

Jsou to krásné fantazie. Obrovský Vesmír, plný bujících planet plných neobjevených ras a rostlin, úplně nové kultury, ale zároveň i nová nebezpečí. Hawking kdysi prohlásil;

„Čím jsem starší, tím více jsem přesvědčený o tom, že ve vesmíru nejsme sami. Jednou možná zachytíme signál z planety, jako je Gliese 832c, ale měli bychom si pořádně rozmyslet, jestli chceme odpovědět.“

Zastával se toho názoru, že pokud někde doopravdy existuje mimozemský život a navštíví nás, nebude přátelský. Bude zmatený, rozčilený, připravený se bránit, a my skončíme jako indiáni.

Ale mě přijde ta myšlenka jiného života příliš úchvatná na to, abych se jí vzdal. Už jako dítě jsem jen byl v pokoji přilepený u knih o Vesmíru a pořadů o kosmonautech. K 12. narozeninám jsem dostal dalekohled a alespoň půl roku jsem pak nespal a celé noci jen zkoumal hvězdné nebe.

Jsem přesvědčený, že snad každé dítě v mém věku chtělo být kosmonautem, bez ohledu na pohlaví. Skoro každý by vám řekl, že chce být buď vojákem, hercem, nebo kosmonautem. Byla to top trojka, ze které bohužel po čase sešlo, protože věkem si uvědomíte, že v životě to není tak jednoduché a většinou máte prostředky maximálně na to, zaplatit si kurz na číšníka.

Ale někteří z nás se svého snu drželi. Někdo to dotáhl k astronomovi, někdo k počítačovému specialistovi v NASA. Já byl jeden z těch šťastnějších, co se dostali až na samotný vrchol a stali se astronauty.

Už je to třetí týden, co jsem s posádkou na cestě k Marsu. Můžete samozřejmě říct, že je to na Marsu už jako na autobusové zastávce, protože tam létají skoro všichni, ale pro mě je to obrovský milník mého života. Délka letu činí něco okolo 200 dnů, což je dost času na to, přemýšlet nad věcmi, jako mimozemský život. Vzal jsem si s sebou na cestu i nějaké knihy, hlavně moji nejoblíbenější od Stephena Hawkinga, Stručnou historii času, a i přestože miluju vykecávání o černých dírách, více mě fascinuje právě život mimo zemi.

Nechápete, jak nádherné a zároveň děsivé to ve Vesmíru je, dokud se do něj doopravdy nepodíváte. Když si posádka dopřává osm pořádných hodin spánku, já s termoskou kávy chodím po lodi a přemýšlím. To strašné, mučivé ticho, vás k tomu po čase donutí a vy si pak myslíte, že jste blázen, protože si pak vymyslíte, že slyšíte i to, co doopravdy slyšet nejde. Každé nepatrné šustnutí, každý podezřelý zvuk v lodi. Začne vám to nahánět husí kůži a drásat vám to nervy, protože se cítíte znova malincí a bezbranní, stejně jako v ten večer, co jste seděli pod hvězdnou oblohou a sledovali jste, jak umírají hvězdy.

V takových situacích se snažím zabavit. Čtu si, poslouchám muziku, ale tyhle věci vás po čase omrzí, bez ohledu na to, jak zoufalí jste. Tak jsem začal hledat na lodi něco, co by mě zabavilo. A po nějaké době jsem to konečně našel.

Na zadní části lodi máme zařízení, přes které komunikujeme se Zemí. Ano, nějakou dobu trvá, než zpráva dojde k NASA, a ještě víc, než oni vyšlou zprávu k nám, ale je to spolehlivé a naprosto dokonalé k mému malému experimentu.

Přes lodní počítač jsem zařízení odklonil od Země na druhou stranu, do Vesmíru před námi. A rozhodl jsem se do něj vyslat signál.

Přemýšlel jsem nad tím, co tam vyslat. Koherentní zprávu, úryvek nějakého audia? Vím, že kdysi dávno někdo vyslal do Vesmíru song od Beatles, ale nikdy se mu nedostalo odpovědi. Možná proto, že Beatles se už nedají poslouchat.

Nakonec jsem se rozhodl pro jednoduchý pozdrav. Naťukal jsem ho do palubního počítače a chvilku na něj nervózně zíral, dokud jsem nesebral dostatek odvahy k tomu, abych ho konečně odeslal. Jeden klik a signál zmizel v hlubinách Vesmíru.

Každý den jsem chodil kontrolovat lodní počítač, ale vždy byla schránka na vzkazy prázdná. Mrzelo mě to, ale uklidňoval jsem se tím faktem, že vědci se o kontaktování mimozemského života snažili celá léta, takže bylo zcela jasné, že mě se odpovědi nedostane.

Po pár týdnech jsem na to se smutkem v srdci začal pomalu ale jistě zapomínat. Věnoval jsem se jiným věcem, psaní emailů pro NASA, čtení Hawkingových knih, posilování, hraní her s lidmi z posádky. Všechno bylo jako při starém.

Bylo 14. ledna 2018, 03:48 po půlnoci, když se kontrolní panel znenadání rozsvítil.

Byl jsem v tu chvíli zrovna ve vedlejší místnosti a četl si, když jsem venku zahlédl zablikání jasného bílého světla.

Odložil jsem knihu stranou a opatrně se rozhlédl okolo sebe. Celá posádka už dávno spala a lodí se neslo to nesnesitelné ticho, které teď přerušovalo pravidelné pípání, vycházející z kontrolního panelu. Vyskočil jsem na nohy a okamžitě jsem to šel vypnout, abych to nikoho nevzbudilo. Nejdřív jsem si myslel, že jde jen o zpožděnou zprávu od NASA, ale když jsem se podíval do schránky, byla v ní jedna jediná položka bez adresáta.

Otevřel jsem ji a přede mnou se objevila jedna jediná věta.

„Ticho, nebo vás uslyší.“

Chvilku jsem jen paralyzovaně koukal na text přede mnou a chvěl jsem se po celém těle. Zkontroloval jsem přibližnou polohu místa, ze kterého byla tato zpráva. Tohle rozhodně nevycházelo ze Země.

Když jsem ukočíroval mé roztřesené nervy a konečně odeslal zprávu „Kdo?“, popošel jsem pár metrů od panelu a pořádně se nadechl. Všechno tohle mi přišlo příliš surrealistické na to, aby to byla pravda. Možná jsem náměsíčný, možná, že mi už z toho nedostatku spánku hrabe. Možná jsem příliš osamělý a něco si vymýšlím.

Schoulil jsem se do klubíčka a celou noc jsem i při sebemenším zvuku nadskakoval. Když mě ráno posádka našla, byl jsem promrzlý na kost a pod očima jsem měl obrovské fialové pytle. Okamžitě mě poslali, ať se prospím, ale moc dobře věděli, že já neusnu. Ne teď.

Zprávu jsem vymazal, aby si jí nikdo nevšiml. Nechtěl jsem je ničím vyplašit, pro případ, že to opravdu nebyla moje halucinace.

O pár týdnů později přišla další zpráva. Tentokrát nepřišel ale soustavný text, nýbrž hromada random čísel.

Strávil jsem nad ní celou noc, zkusil snad všechny dešifrovací metody, ale na nic jsem nepřišel. Už jsem to chtěl vzdát, když tu najednou mě napadla spásná myšlenka. Byl to kurz.

Zadal jsem ho do lodního počítače, který ho ihned vyhledal a natočil loď na jeho směr. Samozřejmě jsem nemohl misi přerušit a vyrazit na úplně novou cestu do neznáma, bez paliva a jídla navíc, ale alespoň jsem chtěl vyzkoušet, co by nás v tomto směru čekalo.

Sedl jsem si k počítači a podíval se, jak to vypadalo na mapě. Cesta ani nebyla tak vychýlená z našeho kurzu, ale stejně jsem nechtěl riskovat. Stejně jsem to ale nechtěl vzdát, takže jsem zapnul lodní radar.

Po pár dnech se mi vrátil obraz toho, co se v tom směru nachází.

Nevím, co to je, jestli se radar pokazil, nebo se vlny odrážejí od kosmického odpadu.

Ale bylo to obrovské.

Větší než co kdy věda zaznamenala.

Větší než planety.

Dost veliké na to, aby se to stalo hrozbou.

Hawking měl pravdu. Měli bychom si dávat pozor na to, jak odpovídat.

Jestli vůbec nějak odpovídat.

Mohl by nás totiž někdo slyšet. 

A nemusí to být nutně ta bytost, kterou kontaktovat chceme.

 

Space by NaTaS-X

7 komentářů: „Signál

  1. Tady se někdo inspiroval Lovecraftem,že ? xd
    Je to dobře napsané, sakra dobře napsané.
    Mám pocit, že Jackie se zase vrací v plné parádě.
    Drž se, všichni ti držíme palce a přejeme ti ať už je lépe.
    A omlouvám se za ten spam na Tumblr.
    Jsem takovéto brutální kiddo, které se tě ptalo, jaký doktor by se k němu hodil a pak ti ani neposlal fotku xd
    Nevím jestli si odvodíš kdo jsem D:
    Každopádně.. prosím, piš dál.
    Tvoje příběhy jsou droga xd

    To se mi líbí

  2. Upřímě jsem osobně nikdy nebyl vesmírem fascinován, jako někteří moji vrstevníci ale tenhle příběh je opravdu úžasný. Není zde ani spousta krve a násilí spíš jde pouze o to, že člověk netuší o co se jedná a to je na tom to děsivé.

    Každopádně přeji hodně štěstí do budoucna Jackie.

    To se mi líbí

  3. Milujem tvoje jednodielovky! Sú dosť charakteristické tým, že zo začiatku sa začína záhadný dej pri ktorom človek úplne netuší, o čo ide a na konci mu nabehnú zimomriavky. Hoci niesom úplne vesmírom fascinovaná, toto bolo úžasne popísané a proste to milujem. :3

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s