Návod na přežití

Dlouho jsem přemýšlela, zda tento článek vůbec napsat, protože mám popravdě pocit, že mě bude spousta lidí považovat za pokrytce. Ale víte co? Už je mi to fuk.
(Wow to bylo edgy, prej když po tomhle odstavci přejedete kurzorem, tak se přeřízne na půlku)

Ne ale teď vážně. Podívala jsem se do kalendáře a zjistila, že mám 27. prosince osmnácté narozeniny. Osmnáct let na téhle planetě, z toho 12 z nich proseděné ve škole a skoro 5 let blogování. Cítím se staře.

Není to kdovíjak úctyhodný věk, vsadím se, nebo alespoň doufám, že alespoň polovina lidí, co mi čte blog, je stejně stará nebo starší než já, ale stejně je to pro mě mezník. A připadá mi to jako skvělá příležitost sdělit vám prťátkům, co jsou ročník 2001 a výš, nějaká životní moudra. Konkrétněji – jak bojovat s tím, když vás Bůh stvořil tak, abyste se nenáviděli.

Bohužel jak už víme, žádný návod není univerzální, každému pomáhá něco jiného a každý z nás na určité věci reaguje jinak. A za to se vůbec nemusíte stydět. Časem přijdete na to, co na vás funguje.

Nebojte se, posaďte se a udělejte si kafe, tenhle článek bude pravděpodobně na dlouho ♥


BUĎTE REALISTI

Jak jsem u sebe vypozorovala, mám tři nálady

  • Bože nechte mě chcípnout, jsem naprostý kus hovna, budu teď žrát jen jednu ovesnou vločku denně, protože si zasloužím TRPĚT
  • Yeah, jsem naprosto na chill, co se mělo stát, to se stalo, všechno se dá nějak vyřešit a nemusím se stresovat
  • Jsem naprostá bohyně, nechápu, proč si to lidé okolo mě neuvědomují

To je.. doufám naprosto v pořádku. Je to běžný koloběh života, pády a vzestupy, zažívají to naprosto všichni a většina lidí má i tyto tři typy „nálad“. Důležité je prostě jen nezůstávat jen v jedné z nich konstantně protože jak už všichni víme, všeho moc škodí.

Chcete příklad? 

Bývala jsem známá jako člověk, který byl věčně špatně naladěný. Ale fakt do extrému, zřejmě jste to i na mém blogu zažili, jak jsem všechno viděla jen černě a odmítala všechno pozitivní.

Kdykoliv se mnou někdo mluvil, tak ode mně jen slyšel, jak chci chcípnout, jak je všechno na nic a že nic nepomůže, protože nikdy nic nevyjde dobře. Jasně, každý může mít blbé dny, já v té době procházela masivní depresí, což mě ovšem neomlouvá. Samozřejmě je špatná nálada součástí této nemoci, ale mou chybou bylo to, že jsem se nechtěla změnit.

Je jednoduché být negativním člověkem.

Tak jednoduché, že jsem se z téhle černé kukly dobrých pár měsíců nemohla dostat. Já to tenkrát neviděla, ale kdybych s tím začala znova, určitě bych zakročila a nafackovala si. Pár mých přátel, z „reality“ i z internetu, mi muselo už rovnou říct, že prostě nedokážou tohle vydržet. Že kdykoliv jsem s nimi mluvila, rozebírala jsem jen ošklivé věci a tak to brali i na sebe.

Moje edgy dušička si při prvním člověku, který mi tohle řekl, pomyslela, že je to jen špatný kamarád. Ale postupem času se počet takových lidí navyšoval a já si začala všímat, že je ten problém ve mě.

A když mi jednou kamarád naprosto seriózně řekl, že nechce, aby jeho přítelkyně dopadla jako já, bylo to jako facka, která mě hodila zpátky do reality.

Nemám to nikomu z těch, co mi tohle řekli, za zlé. Vlastně bych jim radši poděkovala za to, že mě probrali, protože bez nich bych byla zahořklá až do dneška.

V té době jsem nenáviděla sluníčkáře. A to je jedna z vlastností, co se mnou zůstala až do dneška, ovšem z naprosto jiného důvodu.

Tenkrát to bylo, protože jsem jim.. asi záviděla, že jsou tak šťastní? Že mi připomínají, jak jsem mizerná osoba? Možná. Dnes je to ovšem z toho důvodu, že nic jiného, než pozitivní věci, nevidí.

Neberte mě zle, já mám ráda, když jsou lidé jako sluníčko. Ale z duše nesnáším lidi jako je máma jedné mé kamarádky.

Trochu vám ten příběh zjednoduším. Moje nejlepší kamarádka, které budeme říkat třeba Kačka, měla kluka, který měl s ní i s její mámou opravdu dobrý vztah, dokonce společně jeli do Alp na lyže, chodili na kafčo, prostě perfektní harmonie. Bohužel klučina byl žárlivý, až do té extrémní míry. A tyhle jeho pocity se prohlubovaly ještě více, když měl upito.

Jednoho dne mu na diskotéce, když byl opilý, jeden „kamarád“ namluvil, že spí s Kačkou už nějakou dobu bez jeho vědomí, což samozřejmě nebyla pravda, byla mu naprosto věrná. On si to ale nemyslel a běžel domů, kde Kačka poklidně spala. Najednou se u ní v pokoji rozsvítilo a on ji vzal za vlasy. A začal mlátit. Kopat a řvát na ni.

Byla vystrašená a tak utekla do koupelny a volala kohokoliv, koho v mobilu našla, aby ji přišel vysvobodit. Bohužel dveře do koupelny byly ze skla, tlustého, ale ne dostatečně pro rozčileného boyfrienda. Prorazil je a samozřejmě všude byla krev, on měl rozříznutou nohu až do kosti a ztrácel litry krve. Pokud by Kačka nezavolala záchranku a neposkytla mu první pomoc, stoprocentně by umřel.

Kačka měla spousta modřin, nateklé oko a samozřejmě i pořezané nohy od střepů v koupelně. Měla z něj strašný strach a chtěla se s ním rozejít, samozřejmě. Stalo se a snažila se z toho otřesného zážitku vzpamatovat a hledat podporu u rodičů.

Táta jí na to řekl akorát „Hmm no jo, tak jestli to udělá znova tak mu něco řeknu :/“, takže doufala v mámu, která je dejme tomu hodně spirituálně založená osoba, olejíčky, meditace, čakry a aury, vždy pozitivně naladěná.

A podle ní „je chyba na obou stranách konfliktu, měla by údajně pouvažovat o tom, aby si s ním o tom hezky popovídala, aby mezi sebou neměli nějaké rozepře UwU“ a hádejte co? Scházela se s tím klukem za Kačky zády, s člověkem, který jí brutálně zmlátil dceru, jako by se nechumelilo. Není nad sluníčkáře, že?

No to jsem trochu odběhla od tématu.. chtěla jsem tím říct, že nikdy není dobré být extrémem, a nezáleží na jakém spektru. Nesnažte se vidět všechno černě nebo přes růžové brýle, klamete tak akorát sami sebe.

A tím se přesouváme k mému pointu – Podívejte se na sebe a buďte brutálně upřímní.

Zní to opravdu zle, ale prostě si na sobě musíte najít slabiny a smířit se s nimi. Znát svoje limity, slabiny a přednosti je moc důležité a můžete si na tom postavit svoji budoucnost.

Koukněte na mě. Jsem v rodině, kde jsou samí sportovci, máma šplhá a chodí do fitka, každé ráno jezdí na kole do práce. Táta hraje fotbal, běhá a jezdí na kole neuvěřitelné štreky. A brácha skoro nikdy není doma, protože venku lítá na skateboardu. Všichni jsou opálení tak, že vypadají skoro jako romové a já vedle nich vypadám jako opatlaná majonézou.

Smířila jsem se s tím, že na sporty nejsem, že nikdy nebudu dobrá v mé lásce voleyballu, protože kvůli špatnému tlaku se nemůžu pomalu ani zvednout z postele bez toho, aniž bych se neteleportovala na druhou stranu Vesmíru.

Smířila jsem se s tím, že mi nikdy nepůjdou předměty jako matematika, fyzika nebo chemie, že už nemám paměť jako dříve (což je mimochodem vedlejší účinek deprese, oslabení mozku my darling).

Výsledek obrázku pro untreated anxiety and depression brain damage

A taky jsem se smířila s tím, že nejsem zrovna 8/10, že nikdy nebudu vědět o tom, jaké je privilegium hezkých lidí. Úplně teď slyším někoho z mých blízkých jak mi říká „Přestaň si nadávat D:<„, ale my dudes je to pravda, mám židovský nos, obrovské velbloudí oči a tlustý ksicht, díky kterému nemůžu nosit svoje vysněné krátké vlasy :‘)

Prostě některých věcí nikdy nedosáhnu, nebudu už jedničkářka jako na základce, nebudu holka, za kterou se budou lidé otáčet a nebudu zrovna atlet. A ani nebudu nikdy extra populární a oblíbená.

Ale víte co? To je v pořádku. A jsem s tím už z nějaké té části smířená.

Vím své kvality. Umím celkem slušně psát (když se mi chce), umím kreslit a není to na vyrvání očí z očních důlků (když to jde), jde mi dobře voleyball když zrovna neomdlívám.

Nejsem zrovna expert, ale odkážu z angličtiny přeložit i několik stránek textu a zařizovat rodině ubytování v cizině, protože všichni umí tak akorát pozdravit + jsem ve 14 načerno pracovala pro lodní společnost a vyřizovala pro ně telefonáty v angličtině. Dokážu si udělat oční linky like a boss, když jsem toho psychicky schopna, dokážu pomoct a snažím se být tolerantním člověkem. Lepším člověkem, než jsem byla předtím.

Zkuste si udělat seznam. A buďte tak upřímní, jak to jen jde. A to nejde jen stranou vašich chyb, samozřejmě že na sebe takových špatností najdete hromady, já taky, ale to by byl ten článek na tři hodiny čtení.

Notak, zkuste na sobě najít něco hezkého. I klidně blbosti. Umíte perfektně udělat mramorovanou bábovku? Boží. Dokážete mluvit v klingonštině? Poklona. Přežíváte každý den na 4 hodinách spánku kvůli práci a další den dokážete fungovat? Prosím, naučte mě to.

Nikdo není dokonalý. A nikdo není úplně zlý, nesmíte na sebe být prostě tolik tvrdí, ano? Znám lidi, co se každý den dřou kvůli lidem, kteří stejně jejich práci neocení, ani kdyby se na hlavu postavili. Musíte to brát tak, že nikdy nic nebude perfektní, ani vy. Ani já, ani nikdo jiný. Nikdy se nezavděčíte všem, ale můžete se zavděčit těm, který si to opravdu zaslouží.

Pamatujte si, že ať už uděláte cokoliv, ať už to zní jakkoliv smutně nebo naopak hezky, vždycky tu budou lidi, kteří vás budou mít rádi a kteří vás budou odsuzovat.

I ti nejkrutější lidé světa, jako byli Hitler nebo Stalin, měli hordy lidí, kteří je i do dneška obdivují. A naopak i ti nejlaskavější, zdánlivě perfektní lidé, budou mít vždycky své odpůrce. 


MĚJTE VŠECHNO U PRDELE

Jak už jsem řekla, na ničem nezáleží. Uvědomte si to.

A ne, nemyslím to tím depresivním způsobem.

Výsledek obrázku pro nothing matters meme

Už jste to určitě někdy slyšeli, od kamarádů, rodičů, life guru na internetu. Musíte všechno brát na lehčí váhu.

Ani na rok dozadu jsem  trpěla fakt hodně špatnou úzkostí. Vždycky jsem nenáviděla, když se na mě lidé koukali, nemám to moc ráda do dneška, i když se s tím snažím bojovat ze všech sil. A je to hodně těžký, když mám ve škole hodiny rétoriky, které jsou především založené na tom, že musíte něco odříkávat před lidmi.

Nicméně, moje úzkosti byly tak morbidní, že jsem skoro nevycházela ven. Ven jsem vycházela jen s kapucí přes obličej, protože jsem měla pocit, že se všichni koukají na můj odporný tlustý obličej a soudí mě, tvrdě. Nemohla jsem jet ani autobusem bez toho, aniž bych nedostala panický záchvat. Bylo to strašné.

Byla jsem už fakt zoufalá a zřejmě to ze mě doslova vyzařovalo, tak si toho všiml youtube algoritmus. A hodil mi na hlavní stránku video zaměřené na to, jak přestat se svou upjatostí na to, co si o vás lidé myslí.

A honestly? Probírala jsem to pak s psycholožkou a celkem mi to změnilo život. Protože tohle nebylo clickbaitové video, všechno o čem se tam mluvilo, je pravda.

V podstatě jde o to, že (ať už to zní jakkoliv hnusně) jste lidem naprosto u prdele.

Představte si běžnou trapnou situaci z vašeho života. Třeba když uklouznete na ledě, nebo když před celou třídou zprasíte zkoušení z němčiny. Je to v tu chvíli fakt nepříjemná situace, máte pocit, že se pomalu vsakujete do podlahy, na tvářích si můžete usmažit vajíčko, znáte to.

A ten pocit, že vás teď vidí lidé na ulici a smějí se vám, nebo že si o vás teď lidé myslí, že jste kokot… je to ponižující a máte v tu chvíli chuť si nafackovat. Ale proč?

Pravdou je, že si to lidé myslet budou. Ale asi tak deset sekund.

Na veřejnosti se vám může stát cokoliv. A lidi si toho všimnou a budou reagovat jen na pár sekund, pak začnou myslet zase na něco jiného. Výhodou veřejného ponížení je to, že se na to rychle zapomene, lidé vás stejně neznají a vy je už nikdy neuvidíte, takže se můžete klidně posrat uprostřed ulice a do hodiny to všem bude fuk.

Pamatujete si třeba na bezdomovce, který dělal kraviny v autobuse? Starou babu, co vyřvávala na ulici? Jistě, dělali ošklivé, nepříjemné věci, ale jak dlouho jste nad nimi poté přemýšleli? Tipuju maximálně tak minutu.

A podobné je to třeba s tím, když se ztrapníte před třídou. Pokud nemáte třídu plnou kreténů, kteří vám to budou nechávat pořádně sežrat, nemusíte se vůbec bát. Jistě, může tu jít třeba o nějakou věc, co jste udělali roky dozadu a lidi si to furt pamatují, ale v tuhle dobu už to nikdo nebere vážně a spíše je to jako vtipná vzpomínka.

A ještě jedna věc. Berte lidi okolo sebe jako… opravdové osobnosti, ne jako 2D postavičky, které zde jsou jen aby se vám smály. Je mnohem pravděpodobnější, že když se ztrapníte, lidé si toho nevšímají, protože jsou buď na mobilu, nebo se zrovna učí na test/řeší s lidmi svoje problémy s přítelkyní/počítá, jak dlouho ještě bude hodina trvat/kreslí si sračky do sešitu. A tak to prostě je. Lidem jste absolutně u zadku.


ŽIJTE PRO SEBE

S návazností na předchozí bod… máte najednou tolik možností! Lidem může být u zadku, co děláte a tak máte prakticky neomezené možnosti.

Když se jednou osvobodíte od mindsetu typu „A co když se ztrapním? Co si o mě budou myslet ostatní?“, otevře se vám nový svět. Moc lidí si to neuvědomuje, ale opravdu… můžete udělat naprosto cokoliv.

Samozřejmě vás limituje kupříkladu ten fakt, že jsou některé věci NELEGÁLNÍ (což by mělo každému člověku doufám docvaknout), nebo pokud ještě nejste dospělí, tak vás mohou zastavit v dělání nějakých věcí rodiče. Ale když už jste plnoletí? Nebo jsou vaši rodiče tolerantní?

Představte si to všechno, co jste kdy v životě chtěli udělat. Zeptat se té hezké sousedky, jestli nepůjde na rande, ostříhat si vlasy na krátko a nabarvit je na modro, propíchnout si pupík, koupit si hnusnou tu „hnusnou“ hawaiskou košili a nosit jí na koupališti, udělat si tetování, zkusit napsat knihu…

Řeknu vám něco šokujícího. Můžete to udělat HNED TEĎ.

Furt odkládat věci, co chcete zkusit je naprosto zbytečné. Nikdy nezjistíte, jestli s vámi sousedka zajde na jídlo, pokud váš jediný kontakt je ráno u poštovní schránky. Nikdy nezjistíte, jestli vám budou krátké vlasy slušet, pokud už sakra nezvednete zadek a nezajdete za kadeřnicí. A tetování si nikdy neužijete, pokud si ho uděláte až někdy v 80 letech, budete ho nosit jeden rok a pak chcípnete.

Prostě… když chcete něco udělat… proč čekat? Nejlepší okamžik k zasazení stromu byl před dvaceti lety. Druhý nejlepší okamžik je teď.

Já třeba chtěla děsně dlouho ostříhat vlasy. Co si pamatuji, tak jsem celý svůj život měla výhradně dlouhé vlasy a nějakou dobu jsem to tak neměnila, což mě po nějaké době už přestalo bavit..

A tak jsem si vyholila polovinu hlavy. A ostříhala vlasy na ramena.

A bylo to skvělé. Bavilo mě to, ale po nějaké době jsem zjistila, že bych chtěla jiný účes, tak si nechávám vlasy dorůst zase na dlouhé a můj sidecut se už taky zakrývá. Akorát teď někdy vypadám po vyfénování jako Wolverine. Což není nutně špatná věc.

yee - kopie

(Pro ty, co si také nechávají dorůstat sidecut: budete muset asi na nějakou dobu vynechat nošení culíků, protože budete vypadat, že jste si polovinu hlavy vypůjčili od Sonica. Ideální volbou jsou rozpuštěné vlasy tak… na minimálně půl roku. A nebo copánky, pokud vám nechybí zase tolik vlasů jako mě xD ↓)

Když se všechno v životě posere, jediný člověk, který vám zbude, jste vy. A pokud si se sebou nevytvoříte dobrý vztah, nikdy se nikam neposunete. Furt s tím bojuji, ale vím moc dobře, že když se patláte v sebe nenávisti, tak nebudete sami se sebou spolupracovat tak, jak chcete.

A tak si vytvořte ze svého těla kamaráda. Je to vaše bezpečné místo, které vás nezradí, když se o něj budete starat dobře. Dopřejte si to, co potřebujete, berte se na rande do knihoven, obchodů a kin, trénujte si svaly a mozek. Ale ne pro ostatní, ti to nikdy neocení.

Dělejte to kvůli sobě.

Nemá cenu se snažit kvůli lidem, kteří na vás budou kašlat. Ale kdo tady bude vždycky pro vás? Jen a jen vy. Tak se podle toho k sobě chovejte, jestli chcete být šťastní.

Kreslete si věci, které budou určeny jen pro vaše oči. Piště příběhy, které budou mít jen jediného super fanouška – vás. Natočte si svoje gameplaye jen proto, abyste měli na co koukat, až se budete chtít zasmát. Ne všechno, co děláte, musí být o tom, že to budete dělat pro ostatní.

A naopak, jak můžete dávat lidem lásku, když vy sami jste prázdní? Nemůžete nalévat z prázdného hrnku, tak to prostě nefunguje. Tak začněte s milováním sebe sama předtím, než můžete tu radost poslat dál.

Není nic špatného dělat čas od času věci jen pro sebe. Udělat něco jen protože vám to dělá radost. Život máte jen jeden, chcete ho zasvětit mučení se kvůli lidem, kterým na tom nezáleží, nebo dělání radost těm, co si to doopravdy zaslouží?

Výsledek obrázku pro slap your own ass

Častokrát také vidím lidi, co si prochází hnusnými věcmi a místo toho, aby dali průchod svým emocím, tak je zašpuntujou uvnitř sebe a snaží se vypadat, že jsou v pohodě, i když jsou potom pak nepříjemní. Proč to dělají?

Většinou je to protože společnost údajně odsuzuje lidi, co dávají najevo svojí vulnerabilitu a ten fakt, že jsou lidé a vůbec se opovažují ze sebe strhnout tu masku neustále happy člověka. Nebo v případě chlapů jsou negativní emoce spojené se smutkem „just too gay“, protože chlapi musí být přece furt vyrovnaní a drsní right?

Wrong.

Nejhorší věc, kterou můžete udělat, je potlačovat emoce jen protože si společnost myslí, že je to tak správně. Ke konci se vám ty hnusné emoce promění v kyselinu, která vás proleze skrz na skrz. Pokud předtím nevybouchnete.

Když jste smutní, vybrečte to. Když vás něco trápí, popovídejte si o tom s kamarádem/členem rodiny. Když jste šťastní, smějte se jako lachtan, co se dusí chaluhou.

Nemusíte být úplně uplakánek, ale vy určitě víte, co myslím… ve skutečnosti si vás lidé více oblíbí, když nebudete maskovat svoje emoce a dáte jim průchod. Nikdo nemá rád falešné úsměvy a ten fakt, že u vás mohou být sami sebou, je ceněný zlatem.


Pro lidi, co si prochází léčbou klinické deprese/úzkostnou poruchou:

Nedávno jsem po 3 letech skončila s braním antidepresiv. Je to neuvěřitelně osvobozující pocit, když vám psychiatr oznámí, že oficiálně nepotřebujete brát prášky… ale k tomuhle okamžiku jsem se nedostala jednoduše, ani nápad..

Vím, že můj blog čte i hromada lidí, co se zrovna brodí podobnými psychickými poruchami jako já a asi jsou vystrašení.. jako jsme byli my všichni. Na začátku je to děsivé, ale po čase si zvyknete.. bohužel.

Související obrázek

Antidepresiva jsou jen součástí léčby, rozhodně ještě nemám boj s depresí a úzkostí za sebou, ale je to stejně velký pokrok oproti tomu, že jsem ještě před minulými Vánocemi skrývala jizvy po sebepoškozování.

Takže… bych ráda „nováčkům“ dala nějaké rady. Doufám, že alespoň něco pomůže :3

Asi bych začala s prášky. Najděte si ty, které vám vyhovují, mě říkali ze začátku, že jsou údajně všechny antidepresiva stejná, a mají víceméně pravdu.. Všechny vás mají nadopovat serotoninem a dopaminem, hormony, co v nás vyvolávají štěstí. Ale každé antidepresivum má svojí výši.. neřekla bych účinnosti, ale toho, jak je silné.

Můj první lék byl Zoloft. Což je jeden z těch silnějších a popravdě mi dělal zle. A to nemyslím psychicky, ale spíše fyzicky. Bolel mě z něj strašně žaludek, měla jsem z toho neuvěřitelné křeče.. velký podíl na tom měl ten fakt, že jsem ho brala na prázdný žaludek (a to nedělejte!). Stejně mi z něj ale bylo zle, takže jsem zkusila pár jiných léků, až jsem narazila na Citalec, který byl šetrný a přece jenom fungoval ♥

Když si vezmete antidepresivum úplně poprvé… nebude vám dobře. Tělo přirozeně reaguje na něco neznámého a tak je běžné, že vám bude blbě a často se můžete i well.. podělat. Není to příjemné, ale tělo se zvykne a nebudete se muset bát :3

Budou tady odpůrci antidepresiv. Vždycky tady budou. V mém případě to byla moje máma, která byla pro to, abych se těch prášků zbavila co nejdříve. Bála se totiž toho, že na nich budu závislá, což je naprosto normální.. naštěstí na to nedošlo. Naštěstí není moje jedna z těch bláznivých babek kořenářek.

Ale setkáte se s nimi. Jsou to ty typy bab, co mají za to, že antidepresiva jsou jen umělé štěstí, jen jed, a že nám pomůžou buď esenciální oleje, jóga nebo avokádové džusy se zázvorem.

Můžou také argumentovat tím, že „Vedlejším účinkem jsou deprese a sebevražedné myšlenky!“.

To je pravda. Ale má to důvod vy kokotice.

Antidepresiva mají spousty vedlejších účinků a u každého je to jinak. Nejsou to drogy, takže po nich nebudete najednou happy and all that, to ani nápad. Spíše vás ze začátku utlumí, podobně jako to bylo u mě. Můžete mít nějakou dobu pocit, že jste jako zombík bez emocí, který se jen nějak tak.. plahočí po planetě.

Ale postupem času vám doopravdy mohou dodat nějaký ten elán. Lidé v depresi jsou většinou neustále vyčerpaní nebo nemotivovaní, prostě nemají vůli cokoliv udělat… včetně toho, aby spáchali sebevraždu.

Jakmile ale dostanete zpátky trochu své energie a NEJSTE V AKTIVNÍ LÉČBĚ, můžete tím získat i odhodlání k tomu se konečně zabít. Proto je tak důležité ze začátku chodit pravidelně docházet za svým psychologem a konzultovat s ním. A je univerzálně známo, že když mu řeknete, že jste suicidální, tak se s vámi bude snažit najít řešení. Ovšem když jste suicidální A začali jste si už plánovat způsob, jakým se zabijete, má nařízeno vás poslat do léčebny, aby

1) Byla zahájena intenzivní léčba

2) Aby na vás byl dohled v případě, že byste se odhodlali zabít a bylo tomu možno zabránit

Když už mluvíme o doktorech.. je to podobné jako s prášky. Musíte si najít toho, který vám vyhovuje. Já si zkusila asi tři, než jsem se rozhodla, u jakého zůstanu. V mém případě to bylo doktorka Štrosová, která se mnou byla od samotného začátku, kdy jsem bylo ve 14  letech hospitalizována po mém úplně prvním panickém záchvatu.

Ze začátku mi nebyla ani trochu příjemná.. měla jsem z ní strach a nedůvěřovala jsem jí, přece jenom to pro mě bylo všechno nové a v té době jsem měla mindset v podobě „Psychologům na mě nezáleží, jen mi chtějí vecpat prášky, aby mohli dřív končit.“

Ale po nějaké době jsem si s ní vybudovala skvělý vztah a na našich schůzkách jsme se i celkem nasmály. Jen připomínám, že té paní je mezi 50-60 a má ten nejděsivější bitch face na světě. Jak jsem se k tomuhle stavu dostala? Začala jsem jí důvěřovat.

Mimochodem, tohle je naprosto přesné, jesus christ ↓

screen-shot-2018-07-26-at-111402-am-yw2jdh

Musíte pochopit, že ne každý doktor na světě je čurák, co se vás chce jen zbavit. Člověk, který sedí naproti vám nestrávil dlouhé roky na vysoké škole jen proto, aby si pak mohl hodit nohy na stůl a posílat vás do háje. Je to profesionál, který rozhodně nechce mít na krku mrtvé dítě. Někdy nad tím zapřemýšlejte.

Navíc jim můžete říct naprosto cokoliv a oni pod lékařským tajemstvím nemají nárok na to, aby chodili po městě a kecali o tom kdovíkde. Takže ano, můžete na ně vychrlit své nejtemnější problémy. Jste tu přece od toho, aby jste se jich zbavili / naučili se s nimi žít.

Proto nechápu edgy děcka, která naklusají do ordinace, hodí si nohu přes nohu a celou dobu jen dávají hlasitě najevo, že je tohle absolutně nezajímá, že je jejich doktor jen lůzr a podobně…

Společně s psychologem a psychiatrem jsem asi půl roku chodila každý čtvrtek na skupinovou terapii. Jsou různé typy terapií, ale ta moje byla ta klasická, kde si sednete do kruhu, povídáte si o tom, co jste prožili, snažíte si dávat navzájem rady a honestly, je to opravdu dobré.

Protože vás nemocný mozek většinou nemůže vidět svůj problém z té racionální stránky. A tak vám musí poradit lidé, co vás neznají, zažili něco jiného a podat vám svůj názor, abyste neviděli své stesky jen z 2D pohledu. Každá osoba vám dá do vašeho problému další rozměr a vy můžete pochopit, že je třeba jeden z vašich strachů naprosto bez důvodu, nebo se dá problém vyřešit naprosto jednoduše…

Terapie mě bavily. Jen mě celkem štvalo, že jsem tam byla jediná, která tam docházela pravidelně a pokaždé se skupina měnila, tak jsem musela svůj „příběh“ vyprávět znova a znova novým a novým lidem. Well.. lidem. Byly to překvapivě převážně malé holky. Maximálně 16 let, což mě celkem děsilo.. a taky mě děsil ten fakt, že tam převážná většina z nich byla kvůli anorexii nebo bulimii.

Byla tam dokonce 11ti letá holčička! S poruchou příjmu potravy, protože jí rodiče říkali, že je tlustá! I když byla naprosto v pořádku! Její stehno bylo široké asi tak jako moje paže. Jesus, tak moc mě to nasralo.

Naštěstí se třeba tahle holčička chtěla ze svého problému dostat. Některé holčiny tam ale viditelně chodily z donucení a dávaly to celou dobu najevo. Doktorka, co nás měla na starost, byla vždycky úžasně pozitivní a veselá, a ony jí jen shazovaly, což bylo od nich fakt ošklivé. Prosím, nebuďte takoví.

Tyhle holky to očividně vzdaly. Což je to NEJHORŠÍ, co můžete udělat. 

Nikdy v životě se z toho nedostanete, pokud to nebudete chtít vy sami. Je to děsivé, když víte, že je mentální porucha velkou částí vaší osobnosti a pokud zmizí ona, tak s ní i velká část vás.

Mluvím teď jako člověk, který se potýká s duševní poruchou od 6/7. třídy a aktivně jí začal léčit až někdy v 9. (druhém stupni gymnázia)… Když vyrůstáte s něčím, co vám prakticky.. vytlačí všechny normální funkce pryč z hlavy a nahradí je jen prázdnotou a smutkem, vyroste z vás teenager, který neví, co je zač.

Za měsíc mi bude 18 a chce se mi brečet nad tím, když si uvědomím, že jsem dlouhých 5 let strávila čekáním na smrt. Že jsem nechodila s lidmi ven a nebavila se, že jsem jen byla doma a polykala pilulky, že jsem jen brečela a bylo ošklivá na ostatní, protože jsem jim záviděla, že jsou normální a šťastní.

Výsledek obrázku pro horseman bojack you are millionaire movie star gif

A když se teď zbavuji toho neúnosného smutku, odkrývám prázdno, které mám v hlavě a zjišťuji, že jsem si vůbec nezformovala osobnost. Pod tou slupkou deprese a úzkosti je jen nějaký mišmaš osobností, které jsem si vytvořila.

Osobnost, kterou mám pro svoji rodinu. Pro lidi ve škole. Pro blízké kamarády. Pro lidi, které jsem milovala. Pro čtenáře na blogu. Možná mám i nějakou osobnost i pro sebe. Ale když se podívám skrze všechny tyhle masky, tak pod nimi vůbec nic není.

stinky-hat-therapist-i-want-to-get-to-know-the-15701877

Hrozně moc bych chtěla zjistit, co jsem zač. Když se uvolním a snažím se být v klidu, možná nějaké záblesky toho, co jsem uvidím, ale nikdy se mi nelíbily. Viděla jsem něco jako zahořklou holku, která udělá cokoliv pro to, aby si připadala milovaná.

I přítelkyně si všimla toho, když jsem byla na Creepyconu a byla jsem all happy, „plná elánu“ a prostě.. přehnaná. Proč to dělám? Nevím, nevím ani to, že tohle dělám. Možná prostě jen používám osobnost Jackie z blogu, protože je to lepší než Verča z reality. Protože všichni mají rádi Jackie a nikdo Verču. 

Není to hezké, ale tohle rozuzlení možná bude čekat většinu z nás.. jen vás na to chci upozornit. Dost mě to odrazovalo od snažení. Ten fakt, že je to všechno ztracené. Ale to není zase tak úplně pravda.

Máte teď možnost ze sebe něco udělat. Udělat si osobnost, jakou jste vždycky chtěli. Zapracovat na nedokonalostech, ošklivých zlozvycích, co jste měli. Je to naděje na to být člověkem.

Nesmíte se vzdát. V okamžiku, kdy to uděláte, vás už nic nezachrání.

Začněte měnit váš životní styl. Dejte si budíka na to, abyste věděli, kdy se jít najíst. Berte své prášky a docházejte pravidelně za svým doktorem. Nebuďte na sebe tak tvrdí. Zkuste se hýbat alespoň 2x za týden. Každý má své tempo jiné, ale musíte udělat alespoň něco. Čas od času vylézt ze své ulity, ze své komfortní zóny a posunout svou hranici o trochu dál.

Výsledek obrázku pro getting out of comfort zone comics

Tohle jsou fyzické aspekty, ale jsou stejně důležité. Já během deprese vůbec nejedla, ztloustla jsem ale, protože jsem se nehýbala. Neměla jsem žádnou vůli k tomu uklízet. Vlastně jsem neměla vůli k ničemu. Byla jsem jako zombík.

Vypadávaly mi vlasy, nehty se mi lehce „zlámaly“, pleť byla absolutně v hajzlu.. zkusila jsem tedy začít pravidelně jíst. Ne zrovna moc, protože jsem neměla velkou kapacitu žaludku, ale jedla jsem. A začala jsem pít více vodu.

A opravdu se začalo všechno měnit. Když jsem si projela vlasy hřebenem, už jsem tam neměla celou další paruku. Akné pomalu ale jistě ustupovalo. Měla jsem více energie. Dokonce jsem se dokopala na vyšetření kvůli tmu, proč jsem (kromě deprese) tak unavená a proč se mi při každém náročnějším pohybu dělají před očima černé díry. Zjistilo se, že jsem anemická a že mi chybí železo, takže jsem se začala i léčit na to.

Když už bylo tělo trochu zotavené, chtěla jsem vyléčit i mysl. Není to jednoduché a rozhodně to není za mnou, ale něco málo už za sebou mám.

Lidi co mě znají z irl a možná i lidi na blogu si mohli všimnout, že jsem kdysi neustále dělala vtipy na to, že se chci hrozně zabít. Bylo to jako choroba, neustále jsem to musela opakovat, i když jsem viděla, že jsou lidi okolo mě uncomfortable.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy takový vtip udělala. Je to díky mé úžasné přítelkyni, která mě vždycky zabíjela pohledem, kdykoliv jsem takovou poznámku udělala a ještě díky jedné naprosto simple, ale důležité věci…

Na facebooku, tumblru a instagramu jsem přestala sledovat stránky, které postují depresivní memes.

Jo, zní to debilně ale upřímně? Neskutečně mi to pomohlo.

Měla jsem v mobilu hromadu memes jako třeba tyhle:

 

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Memes jsou neodlučitelnou částí našich životů a po vaší timeline přejedou třeba stokrát za den. Tak proč se bombardovat něčím tak ošklivým?

A tak jsem nahradila depresivní memes za ty wholesome a dudes, fakt to zabralo. Doporučuji vám dát unfollow na všechny ty „lol i wanna kms xDDD“ profily a dát si tam třeba tyhle:

@wholesomememes

@wholesome_memes_

@ily.memess

Zní to jako malá věc, ale ve skutečnosti toho změnila opravdu hodně. Zkuste to!

A další věc, mnohem důležitější, je předělat svůj mindset. To jak se koukáte na svůj neúspěch nebo špatné události dokáže hodně vypovědět o vaší osobnosti a do budoucna vás to i utvoří jako člověka. A ne nutně v tom dobrém smyslu slova.

Prakticky jsem si při každém problému říkala dvě věci:

• Všechno se dá vyřešit

Přebírám to od své mámy, které za tuto mantru moc děkuju.. zní to jako jedna z těch vět, co vám rodiče říkají jen abyste už přestali brečet a uznávám, že já to takhle ze začátku brala. Ale když se nad tím zamyslíte.. tak ano. Máma měla pro jednou pravdu.

Nemá cenu brečet nad problémem, který se dá vyřešit. Nesmíte udělat „ABORT ABORT“ scénu a na všechno se vykašlat, musíte si sednout a říct si „Fajn. Mám tady před sebou tuhle situaci. Není hezká, ale dá se vyřešit. Jaké mám možnosti? “

Vždycky se najde alespoň jedna možnost, jak něco vyřešit. Vždycky

• Cesta k hezkým věcem nikdy není hezká

S perfekcionismem jsem se nikdy doopravdy nepoprala a furt mě to kope do zadku. Pokaždé, kdy si sednu ke psaní nebo kreslení, všechno po dodělání mažu, protože nic není podle mých představ, nic není dostatečně dobré a já se hroutím, protože ke konci dne vlastně nemám vůbec nic. Ale jak už víme, je lepší něco než nic.

Vincent van Gogh se nenarodil se štětcem v ruce, Stephen King nepsal hned ze začátku bestsellery a Sylvester Stallone si nenakráčel do studia v Hollywoodu a automaticky nehrál hlavní hvězdy v největších trhácích.

Víte, že Stallone před tím, než prorazil v Rockym, byl tak chudý, že musel prodat svého psa? A že si musel zahrát v pornofilmu? Teď je z něj milionář.

Všechno hnusné, co se mi kdy stalo, jsem přežila snad jen díky tomu, že jsem věděla, že to utrpení je něco jako „platba“ za něco hezkého, co se mi brzy přihodí. Vždycky to tak bylo. Že čím tvrději jsem padla na hubu, tím výš jsem se vznesla. A stejně tak naopak, protože není na světě nic bez rovnováhy.

Je to jako ježdění na kole, čím delší a strmější kopec si náročně vyšlapete, tím delší bude bezstarostná jízda dolů.

Podobná věc platí i o léčbě deprese ↓

jakimyslí

jaktoje

( ↑ Moje pochybné ilustrace, dont @ me)

Prostě cokoliv se vám v životě stane má nějaký důvod. Čeká vás něco velkého, ale to jen v případě, že to budete opravdu chtít a půjdete si po tom i přesto, že je proti vám třeba celý svět.


Tenhle článek mi dal celkem zabrat a sežral mi spoustu času, ale opravdu doufám, že vám pomůže. I kdyby to měla být jen jedna osoba, budu za to vděčná…

Nechci, abyste tohle brali jen jako nějaký sluníčkářský zvratek, jsou to jen mé zkušenosti a tipy na to, jak se dostat z špatného mindsetu a dělám to jen protože vím, že jsou tady lidé, kteří pravděpodobně tyhle „návody“ slýchávají jen od lidí, co si tím neprošli.

Budu moc ráda za to, když článek třeba sdílíte nebo přepošlete kamarádovi, který by ho potřeboval. Taky se nebojte třeba dodat nějaké své rády, můžeme z tohohle udělat jednu velkou příručku na přežití ^-^

Pokud máte chuť se mě ještě na něco zeptat, ať už se to týká tohohle článku nebo přímo mě/blogu, můžete mi buď napsat komentář dolů, poslat zprávu na FACEBOOK BLOGU/INSTAGRAM BLOGU nebo pokud chcete zůstat anonymnější, pošlete mi e-mail na verca.novotna@volny.cz

Budu dělat velký AMA (Ask me anything) článek, kdy se budu snažit odpovědět na všechny možné otázky, co mi budete klást, a budu ráda, když se zapojíte :3

Pokud jste to dokázali dočíst až sem, chtěla bych vám moc poděkovat za vaši pozornost a doufám, že vám tohle moje blábolení alespoň trochu pomohlo. Děkuju moc ♥

8 komentářů: „Návod na přežití

  1. Musím říct, že tenhle článek mě vlastně zase trochu nakopl. Mám poruchu osobnosti, ke které samozřejmě patří právě deprese atd.

    A potýkám se s tím už dobrých pět let(?) A poslední dobou mi přišlo, že se vlastně nic nezměnilo. Že těch pět let boje bylo absolutně k ničemu.

    Ale teď jsem si to začala pomalu zase probírat a bitch. Změnila se toho spousta.

    Sice pořád bojuji s PPP a jsem „extrémně emočně nestabilní“, ale spousta se toho stejně změnila.

    Díky tobě jsem si uvědomila, že jsem se vlastně začala mít ráda, našla si kamarády, zvýšilo se mi sebevědomí a hlavně, že dokážu přednést prezentaci, aniž bych omdlela kvůli panickému záchvatu.

    Když jsem četla na fb, že jsi přestala brát antidepresiva, byla jsem za tebe šíleně ráda. A doufám, že se tohohle dne dočkám jednou taky.

    Dost mě zaujala věta „Všichni máme rádi Jackie, ale ne Verču.“ Je pravda, že my tě neznáme jako Verču, ale pouze jako Jackie. Ani tě více znát nemůžeme, protože nám sice otevíráš spoustu věcí ze svého nitra, ale neznáme tě osobně.
    I přesto si nemyslím, že by to bylo víceméně špatné. A jsem přesvědčená, že by tě spousta lidí měla nadále ráda i jako Verču.
    Popřemýšlej o tom, třeba dáš více Verči do Jackie. A nebo naopak.

    Každopádně. Kecání okolo mi vždycky šlo, haha, děkuji za tento článek. Dost jsi mě nakopla zase vstát a dál bojovat.

    Těším se na další článek, ať už bude o čemkoliv. 🤗

    To se mi líbí

  2. Moc děkuju za tenhle článek ♡ Nemyslím si, že jsou mez problémy tak vážné jako třeba deprese, ale i tak mi poněkud stěžují život. Mám například stejný problém s těmi autobusy, i když nemívám panické záchvaty, ale bývá mi špatně a mám pocit že se každou chvíli pozvracím, takže to taky není nic příjemného. Moc přemýšlím nad tím co si ostatní myslí, i když se snažím si říkat že to není důležité. Chtěla jsem se zeptat, jak jsi se toho zbavila? Nebo jaký je tvůj proces na zbavení se těchto myšlenek? Jelikož jen si říct že mě to nezajímá zrovna nefunguje:/ omlouvam se že se tu tak vykecávám do komentářů a předem děkuji za odpověď ♡

    To se mi líbí

  3. Páni… To bylo tak… Realistický.
    Nevím, jestli to dává smysl, ani jestli to zvládnu vysvětlit… Takže začnu od jednoduchých věcí:
    Ještě cca před měsícem jsem byla… Ani nevím co. Kdykoliv jsem i třeba omylem našla něco typu ,,omg já se chci zabít“, přišlo mi to strašně relatable and stuff a vůbec, nechci to tady rozmazávat.
    S dušením emocí mám pořád problém, stejně jako s mluvením před lidmi, ale díky tomu, jak jsi o tom psala, mám pocit, že se to zlepší.
    A jsem ráda, že přidáváš tenhle typ článků. Protože to mi opravdu pomáhá, mnohem víc než ty depresívní memes.
    Takže… Děkuju. Vážně. ^_^

    To se mi líbí

  4. Nice Jackie, skládám ti poklonu, protože tohle napsat muselo chtít odvahu 👍 doufám, že to pomůže těm, pro které to je, ještě pár měsíců zpátky by to bylo i pro mě, nicméně díky práci mého psychologa, troše mé vůle, jedné dobré rady od Jackie a uvědomění si, že když budu myslet jen negativně tak to pro okolí moc hezký není (oh yeah right teď jsem totálně zkurvil tu část kdy říkáš, že nemáme myslet na to co si myslí okolí xDDDD, myslím tím okolí, na kterém mi záleží přátele a rodina) jak říkáš dělejte co chcete, lidi (pokud to někdo čte :P) zdá se to sice jako maličkost, ale koupil jsem si jeden kabát až po kolena, po kterým jsem toužil dlouho, bál jsem se toho co si budou říkát ostatní, ale víte co jak jsem v něm cítím se super, cítím se sám sebou a je mi jedno co říkají ostatní, našli se lidé co mi kabát pochválili, našli se ti co na mě čumí jak na debila (těch je většina xD) ostatním je to úplně jedno… Proto lidi, dělejte co vás baví, tohle je jeden dost konkrétní příklad toho, že to fakt funguje (oh god damm teď zním jak sluníčko taky xDDD)
    No nicméně Jackie, díky za ten článek a díky za to co pro nás děláš, v životě jsou dobré momenty i špatné, jde o to užít si ty dobré a neztrácet se neustále v těch špatných (ikdyž se mi to vždy nepovede a občas jsem ztracen)

    To se mi líbí

  5. Nuž musím povedať že tento článok som si musel prečítať niekoľkokrát a nechať si tvoje slová uležať v hlave. Dúfam že sa dostane k čo najviac ľuďom, či už ktorí sa potýkajú s podobnou diagnózou ale aj k tým, ktorí majú známych, ktorým nevedia ale chcú pomôcť ale aj len ľuďom ktorí si sami sebou nie sú istí. Prosto je tu niečo pre taký široký záber čitateľov. Otázka psychických problémov je veľmi relevantná v posledných desaťročiach a nie každý je schopný takto otvorene a úprimne o nej hovoriť, či už z vlastnej skúsenosti alebo z druhej ruky. Avšak tvoja poznámka o tom ako ťa ľudia čo ťa poznajú aj ako Verču aj ako Jackie oslovujú ma naozaj zaujala a prinútila ma zamyslieť sa nad tým keď som mal príležitosť s tebou hovoriť osobne a naozaj je pravda že už len niečo také banálne ako oslovenie vypovie veľa o človeku keď sa nad tým spätne zamyslím. Neviem či to bolo tvojim zámerom no je to určite zaujímavý pohľad na to ako málo stačí na to aby sme si mysleli že niekoho poznáme a pritom v skutočnosti o danej osobe vieme tak málo. Nechcel som aby z tohto komentára bola úvaha a tak ti radšej len pogratulujem k ďalekej ceste ktorú si ubehla, aspoň za ten čas čo sledujem tvoju tvorbu a držím palce do budúcnosti. Tebe aj Kris.
    Držte sa a snáď ešte niekedy podebatujeme 😉

    To se mi líbí

  6. Dneska ráno jsem tě objevil a jsem za to rád.
    Myslím, že tenhle článek je velmi užitečný.
    Dokonce jsem se v některých částech našel.😥
    Ukázkový příklad je ta část s různým chováním v různých druzích prostředí.
    Poslední dobou se také snažím nedusit pocity a tvůj článek je dost inspirativní.
    Hodně štěstí do budoucna.🍀

    To se mi líbí

  7. je to super, ako si sa za tie roky postupne.. ani nie menila, ale ako si to sama nazvala, skôr posúvala ďalej. Zbadala, že niečo ti nejde tak, ako chceš, tak si to skúsila inak. Mrzí ma, čím si si musela prejsť a že ešte toho následky stále pociťuješ, lebo som sa s tvojimi tzv. ´bláboleniami´ (čo nie je pravda, dá sa tomu rozumieť) vedela stotožniť. Až teraz po rokoch. Zďaleka som si neprešla ničím takým, ako ty, ale viem si predstaviť, aké to muselo pre teba byť. Opísala si to veľmi výstižne. A som rada, že už to je u teba lepšie. Tým, že už si sem dlhšiu dobu nič nepridala, snáď znamená len to, že si už naplno užívaš život. Síce to nie je vždy jednoduché, ale čo už. No raz za čas sa vždy rada vrátim sem na blog. Ak sa k nemu v budúcnosti ešte niekedy vrátiš, budem len rada 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s