And waves goes on

„Jseš si jistý, že chceš hrát?“

„Ano.“

„Jakmile začneš, není cesty zpátky.“

Neměl co ztratit. Nebo si to alespoň myslel.

V jedné ruce mu pomalu hasla doutnající cigareta a druhou ruku měl ležérně položenou na kraji klávesnice. Snažil se ve tmě zaměřit svůj zrak na obrazovku notebooku, která momentálně osvětlovala celou místnost plnou tmy. Za ním se vytvářel temný stín, zahalující tiše tikající hodiny s 00:49 na obrazovce.

„Chci hrát.“ vyťukal do klávesnice dvěma prsty a popotáhl si cigarety.

Bylo mu to všechno fuk. Kamarád mu poslal odkaz na jednu skupinovou hru a on si samozřejmě pomyslel, že by mohl tuhle celkem populární věc vyzkoušet. Spojil se s kurátorem, který mu měl po dobu 50 dnů posílat různé úkoly.

A na konci hry měl zemřít.

„Pěkná hovadina,“ odpovídal mu kamarád, když se ho zeptal, co je ta hra vlastně zač. Jen pokrčil rameny a přepnul okénka chatu. Olízl si rty a sehnul se ke klávesnici.

„Tak jaký je první úkol šéfe?“

Chvilku pozoroval tři tečky, poskakující na kraji chatu, až se mu konečně dostalo odpovědi.

„Vyřež si žiletkou „f57″ do ruky a pošli mi poté fotku.“

Nadzvedl obočí a pousmál se. Ten magor na to šel celkem rychle. Očekával, že nejdřív bude nějaké okecávání, poté, co z něj dostal informace o jeho životě, co potřeboval, si myslel, že začne se sladkými řečičkami.

Jeho přístup se mu líbil.

A taky neměl nic, co by ztratil.

Ohlédl se za sebe a spatřil pod tenkou kožešinovou dekou svou přítelkyni. Tiše oddechovala a od pusy jí unikaly malé obláčky páry. Byla stejně chladná jako byt, ve kterém na hromádce žili. On, nezaměstnaný muž, ona, žena v těžké depresi. Vedle na nočním stolku měla položenou krabičku Zoloftu, která byla do poloviny prázdná.

Nebavil ho život. Jeho přítelkyně byla psychicky nemocná, jejich byt neměl ani zařízené topení a jediné, na co měl peníze, byly jeho cigarety. Život pro něj už neměl moc směrů, kterými by mohl vykročit.

Tiše se proplížil okolo postele do maličké koupelny a vyndal žiletku na holení, kterou si po chvilce váhání přiložil k ruce. Připadal si jako spodina společnosti, tohle často dělaly děcka, se kterými chodil na vysokou. Život jim přišel příliš těžký na to, aby ho zvládly a jediná bolest, která by přebila tu mentální, je fyzická.

Toho večer a poprvé zajel žiletkou do svého roztřeseného těla. A začal hrát.


#vzbuďměv4:20


„Jsi celkem romantický, není ti nic?“
„Není mi vůbec nic zlato.“

Bylo to poprvé za několik posledních týdnů, co si doopravdy udělali čas pro sebe. Seděli brzy ráno na střeše paneláku, ve kterém žili a společně sledovali východ slunce. Dívka v jeho náručí vypadala šťastně, ne moc, ale usmívala se. A to byl největší projev štěstí za posledních pár měsíců.

On se také usmíval. Byl na sebe pyšný. Ne na to, že vzal svoji přítelkyni konečně za ruku a dělali společně něco jiného, než to, že uklízeli doma a dali si jednu studenou pusu na dobrou noc. Byl pyšný, protože úspěšně prošel prvnímu 10 dny hry.

  1. Vzbuď se  v 4:20 a jdi na střechu (čím vyšší, tím lepší)

Ničeho si nevšimla. Obyčejně v bytě nosili dlouhé rukávy, protože nezateplený byt a ruský chlad je vražedná kombinace. A tak se řezal, kam chtěl, ničeho si nevšimla ani v posteli. V podstatě ji ani nebral za ruku. Bál se, že by to přece jenom zjistila.

Po východu slunce poslal svoji drahou dolů, aby připravila snídani. Zajiskřily jí oči a ona pomalými krůčky kráčela směrem ke schodišti. Sledoval ji, dokud její světle hnědé vlasy nezmizely z dohledu a pak si stoupl.

Jen tiše našlapoval podél ohraničení střechy a nakukoval přes okraj. Pod střechou bylo jen dětské hřiště, na kterém se scházely všechny děti ze sídliště. Byly tam, i když byla zima, až praštělo. Často jejich rodiny neměly ani na placení poplatků za elektřinu, nemohly se koukat na televizi, ani hrát hry na počítači. Na jednu stranu, měly pohyb a čerstvý vzduch. A lehce se jim hledali přátelé.

Jen se letmě dotkl betonové zídky na kraji a skousl si ret. Rychle zase ruku odtáhl. Musel se vrátit na snídani. Možná se poté ještě projde po střeše…

Měl pocit, že se konečně cítí mezi svými.

Štvalo ho, že přítelkyně celé dny prospala, nebo uklízela a chodila po doktorech. Neměl chuť opouštět byt. Chtěl být vzhůru celé dny a noci, být ve styku s Kurátorem, kterému jako poslušné štěně posílal fotky svých splněných úkolů.

Cítil.. spojení. Ne láskyplné, ale důvěrné a zvláštní. Všechno, co mu říkal, všechno, s čím se mu sdělil.. neodsuzoval ho, souhlasil a podporoval ho. Viděl zájem v tom, aby si s ním povídal. A bylo to podivné. Měl pocit, že se mu jeho vlastní přítelkyně přibližovala, zatímco se mu kurátor každým dnem více a více přibližoval.

Mluvil jen a jen s ním. A 21. den i s další Modrou Velrybou.

A cítil se.. jako doma. Opravdu doma.

Cítil to propojení i s dalšími Velrybami. Věděl, že si rozumí, měli stejný cíl a stejný náhled na svět. Nenáviděli ho a chtěli to ukončit.

Dívka, která byla také pod Kurátorovo dohledem, se stala ze dne na den jeho nejlepší kamarádkou. Každý den společně plnily úkoly a povídali si o tom, jak konečně skončí jejich utrpení.

Byl to překrásný pocit souznění a harmonie touhy po smrti. I když byl s osobou, kterou nikdy předtím v životě neviděl. A naprosto ji zbožňoval, protože mu usnadňovala každý den před smrtí.

Dny plynuly a plynuly rychle. S každým dnem se i zvětšoval počet jizviček a modřin, které si na těle vytvářel. Připadal si úžasně. Připravený.

Alespoň si myslel, že je připravený..


Bylo několik minut před jednou hodinou v noci. Stejně jako před 49 dny, kdy začal hrát hru. Myslel si, že to byl úžasný program na to, jak strávit poslední chvíle před smrtí. Ale nic není dokonalé.

Chvěl se po celém těle a četl poslední řádky v chatu, věděl, že ten den přijde. Ale myslel si, že to bude on, kdo bude mrtvý.

Za jeho zády, stejně jako minule, ležela na posteli jeho přítelkyně. Vypadala, jako že zase tiše spala. Ale od jejích úst neunikaly obláčky páry. Její hruď se nezvedala. A její srdce už několik hodin nebušilo. V ruce měla nově koupený balíček antidepresiv. Prázdný.

Byla tak chladná. Chladnější, než po nocích, kdy leží v postelích. I když, jak to on mohl vědět… už ji ani nebral za ruku. Netulil se k ní před spaním.  Nemluvil k ní. Vždy se k ní otočil zády a vytáhl mobil, aby mohl napsat Kurátorovi.

Chřadla před jeho očima. Ty byly bohužel vždy přilepené k obrazovce telefonu.

Kdyby je na chvíli odtrhl, možná by si všiml, že je hubenější. Možná by koutkem oka zahlédl ty jizvy, které se marně snažila skrýt oblečením. Možná by si všiml, že jediný, komu se doopravdy krátil čas, byla ona.

Neměl ani sílu brečet. Jen upínal svůj tupý zrak do obrazovky notebooku a četl tu větu neustále dokola a dokola.

Den 50. Skoč z vysoké budovy. Vezmi si život.

Cítil, že je byt mnohem chladnější, než před tím. Chybělo tu teplo lidského těla. Chyběly mu ty tiché zvuky. Ale jediné, co mu na světě zbylo, byl Kurátor.

„Rád jsem tě vedl až na konec.“ odepsal a okamžitě zmizel za další Velrybou, která se sháněla po jeho pomoci.

Pro něj byl jeden z davu. Pro ni někdo výjimečný.

Co měl dělat? Slíbil, že dohraje hru až do konce.. A tak šel.

Tiše nakračoval na schodišti a směřoval svůj krok ke kraji střechy. Pod panelákem halila hřiště hustá mlha. Byl za to rád. Alespoň neviděl dolů, neměl strach padat do hlubiny.

A tak koukal dolů a čekal. Ještě pár minut si užíval lehký chladný vítr, který ho štípal do tváře. Ještě chvíli pozoroval měsíc.

A pak skočil. Aby se dostal za ní.

Chtěl s ní doopravdy být alespoň v posmrtném životě..

7 komentářů: „And waves goes on

  1. Bylo to smutné… a víc se k tomu nechci vyjadřovat. Modré velrybě nastane jednou konec ať už té pravé
    (což už vlastně je) nebo té falešné. Kdo neví o čem mluvím ať se podívá na video od Zlý zajo.

    To se mi líbí

  2. Omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyla, mrzí mě to… Ale tohle je krásné. Hlavně jsi k tomu vybrala nádherný název! I celý ten příběh. Není to klasický příběh, který by k Modré Velerybě napsal kde kdo, tenhle je originální…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s